Byl posedlý auty, při pokusu o rychlostní rekord zahynul. Neobyčejný John Godfreye Parry-Thomas

Píše se rok 1969 a Owen Wyn Owen, nadšenec do rychlosti a historie, dostává povolení hledat na pláži Pendine Sands v jižním Walesu vrak auta, který by měl pod vrstvou písku ležet víc než čtyřicet let. Otázkou je, jestli je vůbec co hledat. Anglické ministerstvo obrany totiž za druhé světové války používalo zdejší pláž a přilehlé duny jako střelnici. A Babs, rychlostní speciál, byl zničen již při nehodě, která se zde kdysi stala. Údajně ho zde zakopali po tragickém pokusu o pokoření rychlostního rekordu. Ale najde ho Wyn Owen? Bude vůz ve stavu, který ještě půjde zachránit? A dozvíme se, co se tehdy vlastně stalo?

Ještě než to zjistíme, vrátíme se do dvacátých let minulého století, která byla rychlosti zasvěcená. Páru už dávno vystřídal benzin a lidé se definitivně přestali bát, že když pojedou víc než 100 km/h, rychlost je roztrhá na kusy. Automobilismus byl na vzestupu, závodilo se na městských okruzích i nově vybudovaných tratích a rychlost se stala drogou. A jedním z těch posedlých je i John Godfrey Parry-Thomas, bývalý inženýr britské automobilky Leyland Motors.

Ten se narodil se 6. dubna v roce 1884 a předpoklady, že někdy bude automobilovým závodníkem a konstruktérem, se blížily nule. Syn kněze zamířil na obdobu tehdejšího gymnázia a na studia inženýrství v Londýně šel následně hlavně proto, že chtěl do velkého města. Jenže tam mu automobily a technika rychle učarovaly. Byl pilným studentem, nadšeně navštěvoval všechny přednášky a brzy získal místo konzultanta v Leyland Motors, kde se v té době vyráběly užitkové vozy.

Bylo jasné, kde bude po škole pracovat, ale způsob a rychlost, jak tam udělal kariéru, to bylo něco. Když v roce 1920 představoval Leyland na autosalonu v Londýně svůj nejnovější vůz Leyland Eight, mohl být Parry-Thomas opravdu pyšný. Nejenže navrhl první britské auto s řadovým osmiválcem, ale jednalo se rovnou o automobilovou perlu. Nejdražší automobil své doby s výkonem 115 koní se povedl, a i když se jich vyrobilo jen osmnáct, tak fungoval jak na silnicích, tak na závodní dráze.

A právě za volantem Eightu na okruhu Brooklands zjistil Parry-Thomas, že ho baví auta nejen navrhovat, ale i řídit. Dal výpověď, koupil od Leylandu tři podvozky a postavil vlastní závodní vůz. Ve spolupráci s dalším inženýrem, Kenem Thomsonem z Nového Zélandu, založili společnost Thomas Inventions Development se sídlem na samotném okruhu Brooklands. Zde vyráběli nejen závodní auta, ale dělali i zakázkové věci, jako byl třeba první rychlostní speciál Blue Bird pro Malcoma Campbella. Příběh jeho syna si můžete přečíst zde.

Parry-Thomas byl automobily a závoděním doslova posedlý. Bydlel v domku přímo na okruhu, společnost mu dělali jen dva psi a jeho auta. V pěti sezonách vyhrál osmatřicet různých závodů, ale ani to nestačilo, aby se jejich společnost stala slavnou a on bohatým.

V té době víc než závodění bavila lidi a tisk rychlost jako taková a Parry-Thomas si to brzy uvědomil. Pokud měl někde vydělat peníze a začít vyrábět auta, tak cesta přes rychlostní rekordy byla pro něj ideální. V roce 1925 získal s trochou štěstí automobil Higham Special z pozůstalosti zesnulého hraběte Zborowského s obrovským 27litrovým leteckým motorem Liberty a okamžitě se pustil do jeho předělávání. Od začátku viděl velké mezery v aerodynamice, a tak se pustil do výroby nové karoserie. Traduje se, že vůz zkoušel po nocích přímo na okruhu Brooklands a na přilehlých silnicích, a to bez světel a výfuků, a že z auta šlehaly několikametrové plameny. To už svůj rychlostní speciál pojmenoval Babs, po pětileté dceři jednoho z řemeslníků, kteří stavěli karoserii vozu.

Babs bylo monstrum s dlouhou karoserií a jeho letecký motor měl víc než 400 koní. Převodovka byla čtyřstupňová a zvlášť poslední stupeň byl hodně dlouhý, zadní kola pak byla poháněna řetězem. Když s ním začal Parry-Thomas jezdit, zjistil, že musí taky upravit chlazení motoru, snížit výšku a v neposlední řadě i zvýšit výkon. Pustil se tedy do přestavby motoru, který dostal nové písty, vylepšené zapalování a spoustu dalších úprav.

Z auta, které koupil za 125 liber, což by bylo dnes nějakých čtvrt milionu korun, postavil rychlý speciál, který měl všechny předpoklady k tomu, aby Cambellův Blue Bird, který důvěrně znal a který podle odhadů stál stokrát víc, pokořil.

A stalo se! 27. dubna roku 1926, navzdory špatným podmínkám a měkkému vlhkému písku, získal Parry-Thomas rekord na pláži Pendine Sands. V té době nebylo v Anglii lepší místo na překonávání rychlostních rekordů, vždyť zde zajel svoje rekordy Campbell dva předchozí roky po sobě. A teď to bylo i jeho místo! Druhý den k večeru, za asistence tisku a mnoha diváků, se pak Babs rozjíždí až na 170 mil za hodinu neboli 270 km/h a Parry-Thomas se stává na několik dalších měsíců nejrychlejším mužem světa. Konečně získává partnery i nějaké peníze, které okamžitě investuje do dalšího vývoje svého rychlostního speciálu.

Jenže Parry-Thomas taky moc dobře ví, že Malcom Cambell dělá to samé a že jeho rekord je stejně křehký jako jejich auta. A není to boj jen jich dvou, posedlé rychlostí jsou desítky lidí po celém světě. Babs tedy dostává novou karoserii, která je lehčí a zakrývá zadní kola. Laboruje se s převodovkou a montuje novou vícelamelovou spojku, kterou sám vymyslel, nakreslil a následně se i podílel na její výrobě. Zpovzdálí přitom sleduje, jak je Cambell (opět) rychlejší… „Babs musí dostat ještě delší poslední stupeň,“ zapisuje si Parry-Thomas do deníku.

Je čtvrtek 3. března, rok 1927 a John Godfrey Parry-Thomas právě dosnídal. Společnost mu dělají pánové z Dunlopu a Shellu, kteří mu pomáhali s přípravou a kteří také chtějí být u toho. 200 mil za hodinu, to je cíl. 321 km/h, chcete-li… Věřil, že to dokáže, vždyť v lednu jel 280 km/h a teď má jeho Babs novou převodovku a podmínky se zdají ideální. Že má třetí den horečku? No a co! V novinách psali, že Henry Seagrave na Floridě má ty samé plány co on a přece si tuhle metu nenechá ujít! A na Blue Bird už si nikdo dávno nevzpomene.

Je bezvětří, odliv za chvíli vrcholí a jedenáct kilometrů dlouhá pláž Pendine Sands v jižním Walesu je pořád ta nejlepší rychlostní dráha na celém světě. Zdejší písek je pevný a rovný, podmínky pořád nejsou ideální, ale rozhodně jsou lepší než dny předtím. A Parry-Thomas už nemůže a ani nechce čekat. Při několika přípravných jízdách se Babs rozjíždí až na 270 km/h a on je spokojený, věří, že to půjde, vždyť všechno funguje na výbornou.

Otáčí auto, jede na samý konec pláže a rozjíždí se naplno. Jenže pak, na konci měřené míle, se vůz náhle lehce zavlní. Babs se stáčí, Parry-Thomase evidentně ztrácí kontrolu nad řízením, auto se převrací, dopadne zpět na kola a smykem zastavuje. Motor olizují plameny a jezdec se vyklání z kokpitu, jak kdyby byl opilý. Svědkové běží k autu, ale když se přiblíží, čeká je hrůzostrašná scenérie. Záď vozu je poškozena, řidič má jen polovinu hlavy a ve vzduchu je cítit spálený olej, hliník a lidské maso.

Očití svědkové pak vypověděli, že vůz se podařilo celkem rychle uhasit, ale že aby dostali zaklíněné tělo z kokpitu, museli mrtvému jezdci zlomit obě dvě nohy. Lékař jen konstatoval smrt.

V novinách se pak objevily zprávy, podle kterých John Godfrey Parry-Thomas ztratil vládu nad autem poté, co se rozlomilo jedno drátěné kolo, a že prasklý převodový řetěz sťal jeho hlavu. Jak se později ukázalo, nebyla to tak docela pravda, nicméně na to si lidé museli počkat víc než čtyřicet let. Jedno však jisté bylo: Parry-Thomas se stal první obětí při pokusu o rychlostní rekord.

Babs byl pohřben v písku na pláži, Parry-Thomas pak na hřbitově v Byfleet poblíž brooklandského okruhu. Jeho hrob poznáte snadno, na náhrobku je nápis:

JOHN GODFREY PARRY THOMAS

NAROZEN 6. DUBNA 1885

NÁHODNĚ ZABIT NA PENDINE SANDS PŘI POKUSU O SVĚTOVÝ RYCHLOSTNÍ REKORD 3. BŘEZNA 1927

ŽIVOT JE VĚČNÝ A LÁSKA JE NESMRTELNÁ,

SMRT JE POUZE HORIZONTEM

Když pak v roce 1969 začal Owen Wyn Owen s pátráním, měl celkem přesné indicie a k ruce svědka, který v onen osudný den na pláži byl. Bylo tak jen otázkou dní, kdy se vrak Babs objeví. Nikdo však nemohl tušit, v jakém bude stavu, vždyť pláž přece za druhé světové války sloužila jako zkušební raketová střelnice pro britské vojáky. Jenže štěstí Wyn Owenovi přálo!

Když Babs vyprostil z písku, byl v překvapivě dobrém stavu. Vůz byl poté převezen do dílny, podroben pečlivé kontrole a následně byl restaurován. Při tom všem taky začal vrak vozu vydávat svoje tajemství…

Ukázalo se totiž, že zprávy o prasklém řetězu a useknuté hlavě byly jen výmyslem. Kapotáž chránicí řetězový pohon byla neporušená, byť pravý zadní bok vozu byl zdemolován. Nejpravděpodobnější tedy je, že Parry-Thomas zemřel v důsledku zranění, která utrpěl, když se auto kutálelo a klouzalo po pláži v rychlosti bezmála 200 kilometrů za hodinu.

Owen Wyn Owen restauroval Babs dlouhých patnáct let a již v průběhu prací s ním jezdil po výstavách a exhibicích. Vůz byl dlouho vystaven v Muzeu rychlosti v Pendine, ale mohli jste ho několikrát vidět i na Festivalu rychlosti v Goodwoodu, kde ho řídil Owenův syn. Aktuálně je muzeum kompletně rekonstruováno a Babs je ukryt v depozitu, ale má být pak zase jedním z hlavních exponátů. Aby taky ne… Škoda, že lidé na Parry-Thomase vzpomínají spíš jako na první oběť rychlostních rekordů, místo aby velebili jeho vůli a konstruktérské schopnosti.

Mezi jeho patenty patří: