Kaskadér Evel Knievel se vysmál smrti i našim hokejistům. Létal přes lidi, dodávky, kaňon i žraloky

Na jméno Roberta Craiga Knievela jsem si vzpomněl, když jsem lovil na YouTube videa k článku o Tomu Cruisovi. Tenhle chlápek ale nikdy nedosáhl jeho věhlasu a na rozdíl od Cruise, který má všechno pečlivě připravené, byly jeho kaskadérské kousky hodně živelné, často poněkud improvizované a občas i hodně bolestivé. Bylo by ale na škodu na Evela Knievela nevzpomenout, může z toho být pěkné letní čtení…

Jak se člověk stane motocyklovým kaskadérem? Většinou na motorce napřed sám závodí. Nebo dělal kaskadéra jeho táta. Nebo kamarád. Jenže v případě Evela Knievela to nebylo o ničem jiném, než že nutně potřeboval nějakou práci.

Narodil se 17. října 1938 v Montaně a už jako dítě byl dost neposedný. Ve škole mu to moc nešlo, na střední dal jen dva ročníky a pak začal raději pracovat v měděných dolech. A tam taky předvedl svůj první kaskadérský kousek vůbec – jedno odpoledne se rozhodl trochu předvést a vyrazil s obrovským bagrem do města, kde se pokusil projet hlavní třídu po zadních kolech. Na motorce mu to možná šlo, ale s bagrem to dopadlo mizerně. Knievel s ním naboural do hlavního elektrického rozvaděče a místo potlesku ho čekalo jen policejní vyšetřování, pár naštvaných obyvatel a výpověď.

O pár měsíců později měl problémy s policí znovu, tentokrát když zavinil motocyklovou nehodu. Opět jel po zadním kole a tentokrát se pokusil policii raději rovnou ujet. Nedal to. Byl zadržen, uvězněn a i ta jedna noc ve vězení s proslulým americkým zločincem Awfulem Knofelem stačila k tomu, aby si Knievel po jeho vzoru změnil jméno na rýmující se Evel Knievel.

Pak vstoupil do armády, kde svoje choutky po adrenalinu ukojil skokem o tyči a poté skoky na lyžích. A také účinkoval v rodeu. No a taky se pustil do trénování hokejového týmu Butte Bombers, k čemuž se váže i historka s Československou hokejovou reprezentací. Ta byla totiž tehdy v USA na Olympijských hrách a Knievel československým hokejistům slíbil, že když si s jeho svěřenci dají přátelský match, že to bude výhodné pro všechny. Diváci si přijdou na své (bylo jich nakonec dva tisíce), Butte Bombers si zahrají dobrý hokej a Čechoslováci si přijdou na dolarový honorář. Jenže ouha. Před koncem utkání, kdy domácí prohráli v poměru 22:3, zmizel jak Knievel, tak pokladna s penězi ze vstupného a skandál pak zažehnal až Americký olympický výbor, který československému týmu honorář vyplatil.

Jak už jste asi pochopili, Knievel to neměl jednoduché sám se sebou, a když se pak oženil a převzal odpovědnost ještě za svou manželku a syna, měl to o to těžší. Zkoušel to chvíli jako lovecký průvodce, jen se pak přišlo na to, že sám pytlačí. Tak se z něj stal pojišťovací agent a to už vypadalo lépe, jednu chvíli dokonce držel firemní rekord v prodeji pojistek, když jich prodal 271 za jediný týden, ale bohužel ani tento úspěch neměl dlouhého trvání. Ukázalo se totiž, že většinu pojistek uzavřel s klienty blízkého psychiatrického zařízení.

Je dobře, že nakonec zvítězila vášeň k motocyklům. Když viděl vystoupení automobilového kaskadéra Joieho Chitwooda, tak si říkal, že by něco podobného možná zvládl i na motorce a poprosil svého přítele, motocorssového závodníka Jima Pomeroyho, aby mu ukázal pár triků. Knievel je pak začal předvádět na lokálních show vždy jen pro pár místních diváků a jak sám říkal, konečně to bylo něco, co ho bavilo a co je legální. Úplně prvně ale jen opakovaně vyjížděl prudký kopec za jednou z restaurací a honorářem mu byla večeře…

Rychle přichází na to, že jestli má vydělat nějaké peníze, musí přijít s něčím originálnějším, a hlavně že potřebuje víc platících diváků. A snad tehdy zavzpomínal na svoje skoky o tyči a na lyžích a pustil se do dálkových skoků na motorce. Bingo, konečně se karta obrací! Knievel získává fanoušky, popularitu, sponzory i peníze. Začíná skákat přes osobní auta, ležící lidi, přes příkopy, ale jeho agent mu radí, že aby se o něm dozvěděla celá Amerika, že to bude chtít něco extra. A tak Knievel odjíždí do Las Vegas, kde skáče přes fontány před kasinem. Nápad vynikající, provedení dobré, dopad nešťastný.

Knievelův stroj ztratil při kontaktu s dopadovou rampou výkon, smekl se a jezdec letěl přes řídítka. Po devětadvaceti dnech v komatu se Knievel dozvídá, že si zlámal pravou stehenní kost, pánev, kyčel, žebra, oba kotníky a že za to bezvědomí mohla prasklá lebka.

Pokud byste si teď mysleli, že to byl Knievelův konec, pak se ošklivě pletete. Probudil se jako superstar, psalo o něm v novinách, mluvilo se o něm v televizi a on sám od té doby začal říkat: „Nikdo z fanoušků mě nechce vidět umírat, ale nechtějí si to nechat ujít, až se to stane.“

A že těch fanoušků je… Když v roce 1971 skáče přes třináct aut, sleduje to sto tisíc platících diváků. Pak se Knievel rozhodl, že to ještě natáhne, a tak je těch aut devatenáct. Když se pak rozhodne skočit přes třináct dodávek, skončí opět v nemocnici.

V té době už celá Amerika zná jeho jméno, malí kluci skáčou na kolech na rampách, co si postavili na ulici, a Knievel je opravdovou hvězdou. Všichni vědí, že bílou nosí kvůli tomu, aby se „distancoval od těch zlých motorkářů, co nosí černou“, a že pruhy a hvězdy mají celému světu ukázat, že on je hrdý Američan. Taky hodně brojí za bezpečnost – stal se tváří kampaně za nošení helem na motocyklu. To, že má problémy s alkoholem a promiskuitou, k životu tehdejší hvězdy tak nějak patřilo – později připustil, že byl několikrát na léčení a že měl tak dva tisíce žen. A přiznal se i k tomu, že často bil svou manželku i všechny ty, kteří si mu dovolili oponovat.

Lidi ale daleko víc zajímalo, do jakého dalšího bláznivého kousku se Knievel pustí. A že si dal zvlášť záležet… V něčem, co připomíná nejvíc raketu, se rozhodne skočit přes Grand Canyon. Dechberoucí podívaná, o které Knievel sám dopředu říkal, že asi nedopadne dobře. Nedopadla. Předčasně se totiž otevřel záchranný padák a Knievel spadl do propasti. Nepolámal se, jen se málem utopil.

A dobře nedopadl ani jeho úplně poslední skok kariéry. Inspirován filmovým trhákem Čelisti se Knievel rozhodl přeskočit na motorce nádrž vody plnou žraloků. Jenže nad motorkou ztratil kontrolu a při dopadu porazil kameramana, vyrazil mu oko a jezdec sám si zlámal obě ruce. Pochopil, že tohle už je definitivní konec a začal pomáhat svému synovi Robbiemu v jeho vlastní kaskadérské kariéře. A syn se potatil – skok přes Grand Canyon dotáhl do úspěšného finále.

Nepřekvapí, že četné krevní transfuze při operacích a roky tvrdého pití zpustošily Knievelova játra. V roce 1999  opět porazil smrt, tentokrát za to ale mohli doktoři, když mu transplantovali játra. V roce 2004 mu diagnostikují rakovinu a v roce 2007 Robert Graig Knievel umírá. Je mu 69 let, denně potřebuje morfiové injekce proti bolesti. Matthew McConaughey, známý herec a Knievelův celoživotní fanoušek, na jeho pohřbu říká: „Teď už poletí navždy, nemusí se vracet zpátky na zem.“