Nedožité narozeniny Františka Šťastného: Na českou motocyklovou legendu vzpomíná jeden z jeho přátel

O Františkovi Šťastném toho bylo už napsáno mnoho, vyšly o něm knížky, spousta kapitol mu byla věnována v řadě dalších publikací a byl samozřejmě hlavní postavou opravdu bezpočtu nejrůznějších článků. Hodně se toho o něm dá prostě jen snadno „vygůglit“. Svůj život jel dlouho na plný plyn, jen jeho poslední dvacetiletka už nebyla vůbec rychlá, natož úspěšná, ale o tom se moc nepsalo.

Frenký, jak byl často přátelsky oslovován, nebo také Franta Šťágra, byl ale nejen velký motocyklový závodník, opravdový Zasloužilý mistr sportu, ale také velká, nezapomenutelná osobnost nejen českého a československého, ale i světového motorismu. A já jsem měl to štěstí poznat ho osobně, mnohé si s ním také užít, a přestože byl o 11 let starší, být jedním z mnoha jeho kamarádů.

Za zmínku stojí, že byl vicemistrem světa v silničních závodech ve třídě do 350 cm3 (1961), zvítězil ve čtyřech Velkých cenách mistrovství světa v dobách, kdy této disciplíně kralovala značka MV Agusta a následně pak i japonští výrobci, s jezdci jako Mike Hailwood (o 13 let mladší než Frenký) či legendární Giacomo Agostini (ten byl o 15 let mladší). Všem odvážně konkuroval na dvouválcové Jawě 350 2×OHC, která měla nejvyšší výkon 48 koní, což má v současnosti většina obyčejných cestovních motorek, zatímco zahraniční špička měla výkonnější, většinou čtyřválcové stroje. O to cennější byly výkony Františka a jeho tehdejšího souputníka Gusty Havla. Velké uznání získal také na nejnebezpečnějším světovém závodě, slavné Tourist Trophy na ostrově Man, kde na trati dlouhé 60 km s množstvím nezapamatovatelných zatáček platil řadu let díky dvěma třetím místům za jednoho z absolutně nejlepších nebritských jezdců.

Jeho motocyklová kariéra byla mimořádně dlouhá, byť kvůli druhé světové válce trochu opožděná. Období prvních poválečných let motoristickému sportování moc nepřálo (benzin byl zpočátku na příděl a motorky jen předválečné). I proto mohl začít až v roce 1947, kdy mu bylo dvacet, ale v tu dobu byl současně také úspěšným cyklistou (v roce 1948, tedy ve svých 21 letech, absolvoval slavný Závod míru Praha-Varšava-Praha). Motocykly u něj ale zvítězily a v roce 1952 už dojel na Velké ceně Československa v Brně na soukromém stroji sedmý.

V následujícím roce byl přijat jako závodní a zajížděcí jezdec do pražské Jawy, kde byl ovšem hlavní důraz kladen na „brannější“ motocyklové soutěže. S Jawou spojil prakticky celou svoji závodnickou kariéru, i když díky svým kvalitám měl i nabídky ze zahraničí, ale v té době bylo nemyslitelné, že by jezdec ze socialistické země reprezentoval kapitalistické výrobky. Takže někdy zmiňované věrné vlastenectví byla spíše politická z nouze ctnost. A když už by to snad ke konci jeho kariéry možná i šlo, a byl stále ještě vynikající jezdec, byl oproti o dvacet let mladším dravcům už bohužel jen neperspektivním korpulentnějším kulhajícím pánem po čtyřicítce s mnoha zraněními. Na továrního jezdce zahraničních špičkových značek už to zkrátka nestačilo. Navíc ho hendikepovaly jeho zdravotní problémy, následky více než stovky pádů, při kterých si způsobil 33 zlomenin, četná bezvědomí a jako následek dramatických úrazů měl jednu nohu o 5 centimetrů kratší. Vše ale doháněl nezměrným elánem, svým jezdeckým uměním a optimismem.

Jeho životní i motocyklová dráha byla prostě neustále něčím ovlivňována, zpočátku válkou a dobou po ní, následně častými úrazy, a pak už také často bohužel věkem. Vždyť svého vrcholu a vicemistra světa dosáhl až ve 34 letech, a to bylo i na začátku šedesátých let už dost slušné stáří. I tak závodil na světové úrovni ještě i dlouho po čtyřicítce, což je úctyhodné a o hodně déle, než závodil třeba slavný Valentino Rossi. Píše se, že František Šťastný absolvoval více než 500 závodů, z nichž na dvě stovky vyhrál. V závěru své kariéry se sice dostal i ke čtyřválci – dvoudobé Jawě 350 V4 – která byla sice zajímavá, rychlá a konkurenceschopná, ale provázená množstvím technických komplikací. Velké úspěchy s tímto strojem dosáhl např. mnohem mladší Bill Ivy, pro kterého se ale stal tento motocykl i osudným.

Po konci závodnické kariéry nezůstal František ani v Jawě, ani nezačal jako sportovní manažer, mechanik či trenér. Zúčastnil se sice ještě řady veteránských závodů, kde mu byl věrným souputníkem další ze závodníků šedesátých let, Milan Chalupník. Na od něj vypůjčené Jawě 350 2×OHC startoval ještě v roce 1981, tedy ve svých 54 letech na veteránské Tourist Trophy na ostrově Man, ale to byla už spíše jen nostalgická záležitost. Srdce už delší dobu táhlo Františka stále víc ke kumštu, kde si občas také něco přivydělal hraním nejen v divadle, ale několikrát také ve filmech.

No a od divadla nebylo daleko k televizi, kde na několik let úspěšně zakotvil jako komentátor v pořadu Auto Moto Revue ČST. I tam se mu dařilo, i když mikrofon i tehdejší politická sešněrovanost jej, jako jinak brilantního vypravěče a baviče, často svazovaly. Zanedlouho se stal uznávaným i na televizních obrazovkách a zdálo se, že František Šťastný vykročil šťastně do další etapy úspěšného muže. Jenže se v jeho životě objevila kulatá padesátka, což byl důvod k bujarým oslavám a při jednom z návratů měl prostě smůlu. Před bydlištěm ho přistihla „školní“ hlídka Veřejné bezpečnosti s policejními nováčky, a její velitel se rozhodl vykonat vzorové zadržení osoby pod vlivem. Dobrák František po svém zvyku rozšafně oslovil velitele hlídky „vojáku“, což si náčelník vzal jako urážku jeho majestátu a nastaly velké problémy. Krátce a dobře, František přišel o řidičák, který mu onen příslušník nebyl ochoten skoro dva roky vydat, ani jeho případ „předat“ k dalšímu přestupkovému řízení. Psal se rok 1977 a mnohé bylo jinak než dnes. Už druhý den to prasklo a milého Františka krátce po jeho padesátinách hned z televize vyhodili. A co teď?

Jemu se v podstatě zhroutil život. Najednou byl nezaměstnaný, což v té době nebylo možné, protože kdo neměl zaměstnání, byl příživník, což bylo trestné. Tak co s ním? Přátel měl sice mnoho, ale pomoc nebyla jednoduchá, najednou byl těžko zaměstnatelným „invalidou“, i když invalidou oficiálně nebyl. A tak nakonec jediným optimálním řešením pro něj byla opravdu ta invalidita. S její „legalizací“ bylo ale spojené poměrně dlouhé martýrium. Jako první krok přišla pracovní neschopnost, a s ní povolené jen krátké vycházky. Z obrazovky zmizel v tichosti okamžitě, a díky neschopence zmizel na poměrně dlouhou dobu i ze všedního života. Díky svým úrazům sice mohl požádat a měl nárok na invaliditu, ale tomu musel předcházet i tehdy složitý proces, takže Frenký se na poměrně dlouho ztratil z očí i z mysli. Důchod sice dostal dříve než zpátky řidičák, ale jeho posledních 22 let života se mu nějak hodně zašmodrchalo. Už to nebyla žádná paráda, ale spíše jen smutná holomajzna, ve které se mu stále častěji ozývaly následky dřívějších úrazů. Stal se z něj invalidní důchodce, který sice občas ještě zajel do zahraničí na nějaké závody veteránů, přijel na besedu, kde tradičně exceloval, ale jinak už to nebylo ono a on začal pozvolna chřadnout.

František Šťastný byl opravdu závodník od Pánaboha, ve sportu neskutečný sveřepec, Čech jako poleno, který jak říkal, by nedokázal žít jinde, navíc skvělý člověk, který nikdy nezkazil žádnou legraci, náramný vypravěč rozdávající radost, i když už nezávodil, společník k pohledání, nezdolný optimista, který s oblibou říkával, že nikdy není nejhůř.

Zemřel před 22 lety, 8. dubna 2000, ve věku 72 let, je pochován na Olšanských hřbitovech a posmrtně mu byla v roce 2013 udělena medaile Za zásluhy v oblasti sportu 1. stupně. O rok později, dne 12. října 2014, byl v jeho rodné obci Kochánky otevřen park, který nese jeho nezapomenutelné jméno.