Článek
Přes všechny peripetie, změny majitelů a stěhování místa výroby patří britské vozy Ginetta vlastně ke stálicím, které přežily i mnohá slavná jména. Výrobní program společnosti Ginetta Cars se od nepaměti dělí na vozy silniční a vozy závodní, ale i ty z první skupiny se hojně zúčastňují klubovních závodů. Pod vedením nového majitele Lawrence Tomlinsona, aktivního závodníka, rozšířila Ginetta nejen výrobní program, ale připravila také zajímavé programy pro výchovu nových jezdců včetně juniorů či zdokonalování ve sportovní jízdě a vlastní značkové poháry v okruhových závodech. Dnes se v Leedsu vyrábí kolem 150 automobilů Ginetta každý rok.
Naposledy v Ženevě
Milým překvapením byl stánek Ginetta Cars na posledním autosalonu v Ženevě 2019, kde malá automobilka poprvé vystavila několik zajímavých strojů. Vedle legendárního roadsteru Ginetta G4 jsme si prohlédli tři nové typy, a to sportovní prototyp G60-LT LMP1 pro mistrovství světa WEC ve vytrvalostních závodech včetně 24 hodin Le Mans, tréninkový G58 pro track days s výkony na úrovni kategorie LMP2 a ve světové premiéře uvedený hypercar Akula s motorem vpředu uprostřed o výkonu přes 600 koní (441 kW) a se šestistupňovou sekvenční převodovkou zcela vzadu (transaxle).
Nová Akula také dostala první motor vlastní konstrukce Ginetta, hliníkový šestilitrový osmiválec se suchou klikovou skříní. Stejně jako závodní prototypy G60-LT a G58 má samonosný trup z uhlíkových kompozitů, všechna kola s centrální maticí jsou zavěšena na dvojitých příčných ramenech se systémem odpružení pushrod, rozložení hmotnosti na přední a zadní nápravu je bezmála ideálních 49/51 % a vlastní hmotnost jen 1150 kg, tedy méně než mnohé hypersporty s motory uprostřed.
Pozměněné plány
Po ročníku 2019 skončil nejen autosalon v Ženevě, ale koronavirové restrikce zpomalily rovněž vývoj hypercaru Akula, když se Ginetta soustředila na klasické sportovní vozy G40 a G55, přičemž ze druhého v době pandemie vyvinula vylepšenou verzi G56 jak pro výcvik nových jezdců (G56 GTA = Ginetta Academy), tak pro klubové (GT Pro) i velké závody (GT4). První prototyp Akuly je zcela pojízdný, což předvedl Lawrence Tomlinson při testu na zkušebním okruhu Blyton Park (Ginetta trať koupila v roce 2017, tedy ještě před debutem v závodě 24 hodin Le Mans), pouze plány se posunuly o dva roky, když vývoj dále pokračuje. Tomlinson se netají přáním, že z prvního nepřeplňovaného osmiválce BB6 (číslo značí objem šest litrů a výkon 600 koní) chce odvodit BB10 s útokem na hranici 1000 koní…
Současný výrobní program tvoří především sériové vozy G40 a G56, obě kupé s trubkovým rámem, poháněná motory Ford – malý G40 má čtyřválec 1,8 litru Zetec o výkonu až 155 koní (114 kW) a větší G56 zvětšený vidlicový šestiválec na 3,7 litru o výkonu až 500 koní (368 kW). Předností je nízká hmotnost, což byla vždy základní vlastnost všech vozů této značky, u „čtyřicítky“ dokonce od 850 kg. Právě tyto vozy jsou základem mistrovství Ginetta Junior Championship pro jezdce ve věku 14 až 17 let, z nichž vyšel také Lando Norris, dnešní hvězda McLarenu ve formuli 1.
Ginetta slaví 65 let existence
Historie Ginetty je nesmazatelně spjata se čtveřicí bratrů Walklettů, kteří ji založili v roce 1958. Robert (Bob) Walklett byl chytrý finančník, spolu s Douglasem dovedli podnik bez problémů až k jeho prodeji v roce 1989, kdy odešli na odpočinek. Trevers měl na starosti design a Ivor konstrukci. Jako první stavěli závodní speciály s trubkovým rámem a mechanickými díly většinou od Fordu, teprve čtvrtý typ G4 dobyl značce neobyčejnou proslulost, která nekončí ani dnes.
Ginetta G4 byla představena na britské Racing Car Show 1961, první série se čtyřválci Ford do roku 1969 zaznamenala 500 vozů, které při nízké hmotnosti 450 kg i s výkonem od 30 kW (40 k) jsou zárukou skvělých zážitků. Ginetty G4 postupně sílily, obnovená čtvrtá série z let 1981–1984 už měla dvoulitrový čtyřválec Ford Pinto. Druhým velkým úspěchem se stalo úhledné kupé Ginetta G15 s hliníkovým čtyřválcem 0,9 litru z vozu Hillman Imp, uvedené v roce 1967.
Dobře si pamatuji, jak jsem v létě 1969 obdivně pohlížel do výlohy Ginetta v domě z červených cihel ve Withamu (Essex), jen kousek od Tiptree, kde jsem tehdy pro společnost Wilkin & Sons jako student na brigádě sbíral na polích jahody (Wilkins také existuje dodnes a zásobuje nejlepší hotely snídaňovými marmeládami, jak jsem zjistil při novinářských cestách). V uzamčeném showroomu (byla neděle) se skvěly tři bílé Ginetty, jedno kupé G15 a dva monoposty G18 Formula Ford. Prostě nezapomenutelný zážitek pro mladého kluka.
Setkání v Birminghamu
S Ivorem Walklettem jsem se setkal až na autosalonu v Birminghamu v roce 1998, tedy o téměř třicet let později. Moje historka ho pobavila, pak nadšeně vyprávěl o znovuzrození výroby G4 a G12 pro japonského partnera. Stánek jeho nové firmy DARE byl tehdy větší než expozice Ginetty. Ani mi neřekl, že když Rootes/Chrysler ukončil výrobu motoru Imp, tak uvažovali o náhradě čtyřválcem Škoda 110 pro kupé G15, ale jejich jednání v centrále britského importéra bylo neúspěšné kvůli nezájmu české strany.
Kromě řady závodních vozů pak uspěli s elegantním kupé G21 klasické koncepce (motor Hillman 1,7 litru). Na závodních okruzích zářily G4 a novější G12 s motorem uprostřed, tovární jezdec Chris Meek a soukromník Willie Green vyhráli mnoho závodů (1966–1968). Monoposty G8 a G9 pro formuli 3 byly velmi zdařilé, ale Walklettové neměli dostatečnou kapacitu, a proto sportovní vozy dostaly přednost. Z formulových uspěly jen G17 a G18 (F-Ford), projekty formule 1 (G19 s dvoulitrovým motorem BRM V8; G20 s třílitrovým BRM V12) se nerealizovaly. V osmdesátých letech vznikla nová verze G27, vlastně vylepšená G4, která dala základ dalším typům G33 a G34, určeným především na okruhy.
S novými majiteli
Ginetta G32 na bázi Fordu Fiesta, ale s motorem uprostřed, měla opět zvýšit produkci silničních typů, zejména po přestěhování z Withamu do Scunthorpe (South Humberside). Bylo to ovšem v době, kdy Bob a Douglas odešli na odpočinek, Ivor Walklett ve firmě prodané managementu ještě nějaký čas působil jako šéfkonstruktér, jenže po neodborných zásazích akcionářů pochopil, že udělal chybu. Odešel, založil DARE a Ginetta záhy zkrachovala. O její záchranu se pokusili jiní manažeři, ale Ginetta jen živořila, než se jí ujal Lawrence Tomlinson.
Značku koupil v roce 2005, v prosinci 2007 otevřel novou továrnu v Leedsu za účasti Damona Hilla, mistra světa 1996 formule 1, a rozvinul výrobu klasických typů G20 (nyní G40) a G50 (nyní G56) včetně závodních verzí, přičemž G50 byla uvedena k 50. výročí značky.
A Ivor Walklett? Se synovcem Markem pracuje na novém sportovním voze DARE, zatímco Ginetta pod taktovkou Tomlinsona úspěšně pokračuje v tradici kvarteta bratří Walklettů. Ginetta žije na silnici i na okruzích.