Lada připravovala na základech Nivy vojenský speciál. Říkalo se mu Řeka, byl k tomu dobrý důvod. Do výroby se nedostal

Lada Niva byla od počátku laděna jako civilní auto, které mělo zvládnout i tuhé sibiřské zimy a náročný terén. Její terénní průchodnost byla natolik suverénní, že zaujala i v tehdejší sovětské armádě. Ta si tak od automobilky z Togliaty objednala stavbu armádního vozidla, které by do budoucna nahradilo široce využívaný UAZ-469, dobře známý i z dalších armád východoevropských republik.

Výsledkem těchto prací se v roce 1976 stal prototyp známý jako VAZ-E2122 přezdívaný „Řeka“. Číselné označení dokazuje, že šlo o další evoluci dřívějšího VAZu E2121, z nějž se postupně stal sériový VAZ-2121 alias Lada Niva.

Design vozu však byl zásadně odlišný, přestože se technický základ s Nivou v lecčems shodoval. Prototyp dostal plátěnou střechu a vysoce usazenou příď pro zlepšení průchodnosti terénem. Karoserie byla dvoudveřová, zajímavostí bylo sklopné čelní sklo.

Pohon zajišťovala benzinová šestnáctistovka VAZ-2106 převzatá z Nivy, podobně jako její převodovka. Specialitou však bylo přizpůsobení techniky pohybu ve vodě, Řeka totiž byla koncipována jako obojživelné vozidlo. Na vodě se zvládala pohybovat rychlostí až 4 km/h. Postaveny byly dva prototypy, žlutý a zelený, které prošly náročným testováním.

Vývoj pokračoval i v dalších letech, a tak na konci roku 1978 následovala druhá série prototypů, tentokrát nazývaných VAZ-2E2122. Rozpoznatelné byly hlavně díky přepracovaným předním partiím, na nichž se objevil nový chladicí otvor mezi hlavními světlomety. Ten měl zajistit lepší chlazení pohonné jednotky, která se u první série prototypu často přehřívala. Změnily se boky nebo vnější zpětná zrcátka. Opět byly postaveny dva kusy prototypu, tentokrát v modrošedé barvě.

Práce neustaly ani v dalších letech, kdy v první polovině osmdesátých let následovaly další evoluce. Prototypy z takzvané třetí série z roku 1982 se tak dočkaly kompletně přepracované karoserie, která byla lehčí a kompaktnější. Šlo o reakci na kritiku, že je vůz moc velký a těžký. Pod kapotou se navíc nově objevila benzinová třináctistovka místo dosavadní šestnáctistovky.

Testy byly úspěšné, a tak byl vůz postupně vylepšován. V průběhu osmdesátých let ještě následovaly takzvané série 400, 500 a 600, tedy čtvrtá, pátá a šestá série vozu. Ty vedle vývojářů pečlivě testovala i samotná sovětská armáda. Vozidla přímo zkoušely vybrané jednotky z různých částí Sovětského svazu.

Poslední šestá série byla mimochodem 3 714 mm dlouhým vozem s rozvorem 2 200 mm, o jehož pohon se postaral benzinový čtyřválec o objemu 1,3 litru naladěný na 44 kW. Spárovaný byl se čtyřstupňovou manuální převodovkou doplněnou o dvoustupňovou redukci. Poháněná byla všechna kola.

I v armádních testech se automobil ukázal jako velice schopný, a tak sériová výroba dostala zelenou. Měla přímo navazovat na šestou sérii z roku 1987. Jenže to se poměry ve východní Evropě začaly uvolňovat a komunistické strany začaly ztrácet vládu nad republikami. Východní blok se zkrátka začal rozpadat, což ve výsledku postihlo i Sovětský svaz, a to ovlivnilo i tamější automobilky, které najednou neměly potřebné finance.

Finanční situace volžských automobilových závodů logicky dolehla i na připravovaný projekt, včetně VAZu E2122. Na armádní projekt najednou nebyl prostor, a tak se finální realizace v podobě sériové verze nedočkal, a to přestože do sériové produkce automobilu zbýval už jen krůček.

Hlavním problémem bylo to, že kvůli přece jen odlišnému technickému základu se tento obojživelník nemohl vyrábět na stejné lince jako Niva. Ruská armáda navíc najednou neměla finanční prostředky na hromadnou obměnu UAZu 869.

Přípravy tak byly odpískány, po více než deseti letech prací. Značka Lada se však měla terénním vozům stále věnovat. Výroba Nivy pokračovala nadále, a to až dodnes jen minimálními modifikacemi.