Jensen Interceptor III: Říkalo se mu widowmaker, sílu měl jak mustang, chování však gentlemanské

Debut třetího a nutno dodat asi nejlepšího Interceptoru proběhl v roce 1971 na londýnském autosalonu. Vozidlo, ačkoli sdílelo s druhou generací stejné pohonné ústrojí, nápravy a celkové specifikace, bylo značně vylepšené.

Trojka se mohla pochlubit lepšími brzdami, většími koly, fungl novým interiérem, sedadly od Recara a celkově svým provedením připomínala spíše luxusní vůz, nikoli burácejícího dělníka, jakým byl v té době třeba Ford Mustang.

Interceptor III se také pyšnil nejsilnějšími pohonnými jednotkami, třebaže musíte nejprve vědět, že tato britská automobilka (Jensen Motors) vždy fungovala jen jako karosárna – nikdy neměla vlastní agregáty, ale vždy se na dodávkách dohodla s nějakým velkým koncernem.

Zprvu se tak pod kapotou objevoval skoro 6,3 litrový osmiválec Chrysler, jenže ten se brzy přestal vyrábět, proto musel být nahrazen mocnějším 7,2 litrovým osmiválcem rovněž z dílen Chrysleru. Problémy tedy na sebe nenechaly dlouho čekat, jelikož se stalo extrémně obtížným zastavět daleko větší pohonnou jednotku do už tak stísněného motorového prostoru.

Na základě toho se v následujících dvou letech dočkaly modernizace chladiče, nárazníky, klimatizace a prvky interiéru. Nutno dodat, že šlo o malosériovou produkci, protože v roce 1973 vznikalo 30 vozidel týdně.

Jensen se rovněž se třetím Interceptorem vydal do Spojených států amerických, ovšem s lehce pozměněným designem. V nabídce pro USA se objevila vinylová střecha, standardem bylo Learjet stereo, klimatizace a zpětná zrcátka nastavitelná zevnitř.

Je třeba zdůraznit, že modely pro americký trh byly vyráběny čistě v souladu s tamními předpisy, nicméně sami majitelé si pak jenseny vylepšovali třeba jiným volantem, barvou či dokonce motorem.

Prodeje vozu navzdory pomalé produkci a starší třírychlostní automatické převodovce nebyly vůbec špatné. Severoameričtí zákazníci auto dokonce hodnotili jako použitelné pro všechna roční období, rapidně rychlé a gentlemanské svezení.

V roce 1974 debutoval na ženevském a posléze na newyorském autosalonu kromě lehce modernizovaného uzavřeného modelu také Jensen Interceptor III Convertible.

Otevřený automobil opět způsobil rozruch a taky jako jeden z mála plnil nové americké bezpečnostní předpisy, které jinak na čas vyřadily ze hry řadu jiných kabrioletů. Jedinými reálnými konkurenty jensenu nahoře bez tak tehdy byly dvakrát dražší Bentley Convertible a Rolls-Royce Corniche (jensen 22 000 dolarů vs. 50 000 dolarů bentley a rolls).

O kabria se tak strhla mela, a to rovněž na poli ojetin. Dokonce jsou zaznamenány dva případy, kdy vlastníci uzavřených jensenů dovezli své modely do autorizované prodejny na přestavbu na otevřené provedení. Znovu připomeneme, že šlo o exkluzivní vozy, protože výroba kabrioletů čítala pět vozů týdně.

Rok 74 byl rovněž obdobím, kdy automobilka začala daleko více řešit modelové řady, specifika pro jednotlivé trhy a také dokončila na přechod na šasi typu Healey. Amerikou v těchto letech ale zmítala ropná krize, což zapříčinilo recesi a zmenšení okruhu potenciálních klientů.

S modernizací dorazily taktéž nové problémy, konkrétně s přehříváním motorů v horkých oblastech, což vyřešily přepracované chladiče a jiná kapota. Zlobilo i Learjet audio, jež nahradila zvuková soustava Radiomobiles nebo Phillips.

Roku 1975 se Interceptor III dočkal zkrášlení ve formě palubní desky z ořechového dřeva a plánů na záměnu montovaných těžkých nárazníků za pryžové, horko těžko poškoditelné. Kupcům v Británii se zase otevřely nové možnosti výbav včetně těch veleluxusních, takže si domácí zákazníci zkrátka mohli dost poroučet a Jensen jim vyhověl, co se týče barvy, komfortních prvku a tak dále.

Krizi navzdory, otevřené třetí interceptory válely hlavně v USA, kde končilo 80 % tehdejší produkce. Auto si zamilovaly též celebrity, kupříkladu Frank Sinatra, Cher Bono, Harold Robbins, Connie Stevens, Quinn Martin nebo Lynda Carter. Auto se dokonce objevilo ve filmu Assault on Agathon, nicméně ve finále šlo o béčkový a nikterak úspěšný snímek.

Kabrio se sice nevyhnulo kritice za stísněný prostor a nepraktičnost, nicméně častokrát bodovalo díky své kráse a eleganci.

Roku 1975 tomu bylo také naposledy, co se Interceptor III ukázal na londýnském autosalonu. No a ta nejdůležitější událost – společnost musela jít do nucené správy, nicméně úřady trvaly na tom, aby produkce dál pokračovala. Hlavně kvůli tomu, aby firma zdělala skladové zásoby a byla jako relativně zdravá připravena pro nového majitele.

Třetí Interceptor za velkou louží nezachránila ani svěží barevná paleta, proto dealeři končícího Jensenu postupně vyprodávali vozy z let 74 a 75, přičemž některé z nich přestavovali do podoby faceliftu s dvojitými nárazníky, jaká byla určena pro rok modelový rok 76. Prameny ještě uvádí, že poslední kusy opustily zámořské showroomy až v roce 1977.

Společnost Jensen Motors oficiálně ukončila podnikání v roce 1976, a to včetně zásobování náhradními díly. Úplně poslední vyrobený kus, pravostranná limuzína s číslem podvozku 2240/1997, zakotvil v Birminghamu u prodejce Philip Mist Automobiles, kde vydržel vystavený až do roku 1986, kdy si jej odvezl nový vlastník.

V letech 1983 až 1992 došlo k pokusu o oživení modelů Interceptor, a to vzkříšenou společností Jensen Cars, později Jensen Car Company. Série s pořadovým číslem 4 však neskončila příliš slavně, jelikož vznikl pouhý jeden kus typu sedan a pět kabrioletů plus jeden nedokončený. Tyto pravostranné vozy měly motor V8 Chrysler 5,9 litru a čtyřrychlostní automat.

Došlo i na nás leváky, protože se stejnou motorizací byly postaveny tři kabriolety, jeden uzavřený model Fixed Head a čtyři sedany.

A protože série 4 stála na bázi série 3, proběhl mezi léty 1989 až 1990 pokus o zcela nový Jensen Interceptor. Novinku měl pohánět 6,5litrový osmiválec General Motors, spárovaný se čtyřrychlostní převodovkou z Corvette. Jenže projekt se ukázal jako nerentabilní, a proto byl zrušen.

Finanční ztrátu se firma pokusila dohnat návratem k sérii 4, nicméně vzhledem k počtu vyrobených kusů šlo o obří provar. Z toho důvodu se roku 1992 objevila u Jensen Car Company cedule hlásající „na prodej“.

Tím éra interceptorů definitivně skončila, čímž jsme došli k závěru i my, proto vám musíme prozradit, proč se modelu přezdívalo widowmaker neboli ovdovovač. Ono je to vlastně jednoduché, jde o poměrně kompaktní vůz, do nějž je zastavěn mocný 7,2litrový benzinový osmiválec, který posílá točivý moment výhradně na zadní kola.

Žádný posilovač řízení, žádné ABS, žádné airbagy, žádná podpora. Pouze ryzí síla, již v plných obrátkách zvládali ukočírovat jen ti nejzkušenější řidiči. Po těch ostatních zbyly akorát plačící vdovy…

Chcete-li vidět zběsilý Interceptor III na vlastní oči, zajeďte do Olomouce do muzea Veteran Arena, kde spolu s dalšími exponáty spokojeně bydlí. Budova leží v novém areálu TS Bohemia ve Sladovní ulici, takže tu i bez obtíží zaparkujete. Jen si na prohlídku vyhraďte dost času, protože uvnitř najdete pouze motoristické skvosty.