Článek
Oblíbená i zatracovaná Škoda 1203 neboli „dvanáctsettrojka“, která je pro mnohé symbolem automobilového průmyslu období socialismu, se veřejnosti poprvé představila 14. září 1968 na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně. Málokdo ale možná ví, že její kusová výroba skončila teprve před několika lety.
Škoda 1203 byla prvním a také doposud jediným u nás sériově vyráběným malým užitkovým automobilem se samonosnou bezkapotovou karoserií a zároveň byla poslední škodovkou s klasickou koncepcí, tedy motorem a převodovkou vpředu a pohonem zadních kol.
Mezi motoristy si vysloužila rozporuplnou pověst. „Razdvatrojka“ nebo také „dvanáctsettroska“ či „dunihlav“, jak se jí nelichotivě přezdívalo, totiž doplatila na zastaralou techniku i konstrukci, která po dobu výroby nedoznala podstatnějších změn. Řidiči si stěžovali zejména na to, že vůz je hlučný, motoru chybí výkon a přehřívá se a jízdní vlastnosti mají do ideálu hodně daleko. Nedostatečná byla také pasivní bezpečnost auta. Na druhou stranu byla tato užitková škodovka poměrně jednoduše opravitelná a měla variabilní nákladový prostor, který třeba plně vyhověl požadavkům početných rodin při cestách na dovolenou. Nezřídka se ovšem stávalo, že zbrusu nová „dvanáctsettrojka“ nezamířila z Mototechny brázdit silnice naší vlasti, ale jela rovnou do servisu.
Jedna z nejznámějších podob Škody 1203, nezapomenutelná sanitka.
Vývoj univerzálního užitkového automobilu začal v Československu již v polovině padesátých let. V roce 1955 tehdejší Ministerstvo automobilového průmyslu zadalo Automobilovým závodům, národnímu podniku (AZNP) v Mladé Boleslavi požadavek na vývoj nového užitkového vozu s užitečnou hmotností do 950 kg v podobě trambusové samonosné karoserie. Vůz se měl vyrábět v automobilovém závodu ve Vrchlabí, kde také již o rok později vznikl první prototyp mikrobusu s názvem 979/I. Kvůli nedostatku financí byl však vývoj modelu pozdržen a později zcela zastaven.
Počátkem šedesátých let bylo rozhodnuto, že nový vůz, který ponese označení 1203, bude mít co nejvíce příslušenství shodného s připravovanou Škodou 1000 MB. Konkrétně to znamenalo například stejnou palubní desku či zadní svítilny. Souhlas k zahájení technické výroby vozidla byl vydán v roce 1965 a v červnu 1968 byla svařena první karoserie „dvanáctsettrojky“, k zákazníkům se vůz dostal koncem téhož roku. Přes 4,5 metru dlouhý automobil měl čtyřválcový motor o objemu 1,2 litru a výkonu 49 koní, s nímž dosahoval maximální rychlosti 100 km/hod. Zákazníci si mohli vybrat z několika variant, kromě dodávky mohl být i ve verzi mikrobus či valník.
Připravoval se i poměrně pokrokový nástupce, bohužel na něj nikdy nedošlo.
Vůz se vyráběl ve Vrchlabí, ale motory byly dováženy až ze slovenské Trnavy, kam byla od poloviny sedmdesátých let také postupně převáděna výroba. V letech 1968-1981 bylo ve Vrchlabí vyrobeno téměř 70 000 kusů „dvanáctsettrojky“. V Trnavě se užitkový vůz dočkal postupem času silnějšího motoru a změny jména na TAZ 1500 a v prakticky nezměněné podobě se zde vyráběl až do roku 1999.
Krátce po uvedení na trh podrobil Škodu 1203 redakčnímu testu časopis Svět motorů, který v čísle 21/1969 upozorňoval zejména na nutnost zpřísnění kontroly jakosti výroby a kritizoval také nedostatečný výkon motoru. Konkurenci pro „dvanáctsettrojku“ představoval východoněmecký Barkas, který měl však jen dvoutaktní motor, nebo polský Žuk, jenž vynikal robustnější konstrukcí.
A takto by mohla vypadat Škoda 1203 v moderní době.
Škoda 1203 se v hojné míře využívala ve zdravotnictví jako sanitka, uplatnění nalezla i jako pohřební vůz. Jeden dobový vtip tvrdil, že „dvanáctsettrojka přiveze člověka z porodnice a poveze ho pak i na hřbitov“. Charakteristické kvílení houkačky této škodovky znělo i v původních dílech televizního seriálu Sanitka.
V roce 1992 vznikla v Žacléři na Trutnovsku firma Ocelot podnikatele Romana Jirouše, která se od počátku zabývala kompletními renovacemi automobilů, opravami i distribucí náhradních dílů. O sedm let později zde Jirouš začal vyrábět malosériově „dvanáctsettrojky“, jejichž výrobu odkoupil z Trnavy.
Zpočátku se jejich produkce pohybovala okolo sta kusů ročně, později roční výroba klesla na několik desítek kusů. Ještě v roce 2017 firma dodala dvě nová auta do zahraničí, poté se začala věnovat již jen generálním opravám a výrobě karoserií a náhradních dílů. „Dost těchto vozů je stále v Německu nebo Holandsku, nějaké i v Polsku. Víme, že jeden stále jezdí v Litvě, kam stále posíláme díly,“ řekl v roce 2018 Jirouš, který je také pořadatelem pravidelných srazů majitelů „dvanáctsettrojek“.