Existuje slavnější vojenské auto? Jeep Willys zvládal snad všechno, jeden nádherně zachovalý kousek jsme vyzkoušeli i my

Přicházející podzim znamená blátivé cesty a skutečnost, že ať už chci, nebo ne, stále více usedám do terénních aut a opět přicházím na chuť tomuto druhu zábavy a radosti. Za poslední měsíce se u firmy Veteráni na Truc sešla pěkná paleta různých klasických terénních aut, takže jsem mohl vyzkoušet, jaká jsou. Díky klasickému Defenderu, Range Roveru a Toyotě Land Cruiser si člověk udělá dobrý obrázek, jak kdo přistupoval nejen ke schopnostem v terénu, ale také ke komfortu posádky. A upřímně, ten nebyl v minulosti u terénních vozů prioritou. Ostatně proč také, v dobách, kam se podíváme nyní, záleželo na úplně jiných vlastnostech.

Nemám příliš zkušeností s válečnou technikou – v tomto ohledu bylo pro mě klíčových několik zážitků. Kromě návštěvy oblíbeného dne pozemního vojska Bahna, kde si člověk užije i pohyb tanku nebo projížďky v obojživelném GAZ BRDM-2 či pásovém Volvu BV 202, byla jednou z těch nejsilnějších zkušeností možnost usednout na chvilku do kokpitu skutečného jednomístného Supermarine Spitfire a nechat si vysvětlit ovládání. Ještě teď se mi ježí chlupy z toho úžasného zážitku, který mi umožnil profesionální pilot Dan Griffin. Mnohem větší emoce potom nastoupily v momentu, kdy na ranveji oživoval 37litrový letecký dvanáctiválec Rolls-Royce o výkonu přes 2000 koní – ten zvuk, ta podvědomě působící hutnost celku, historická role legendárního stroje, všechno dohromady způsobilo, že mi vytryskly slzy z očí.

Proč o tom píšu? Protože Spitfire není jen nádherným letounem a skvělým kusem techniky, ale také symbolem. Symbolem vítězství v jedné z nejdůležitějších bitev druhé světové války, bitvě o Británii. Symbolem svobody, kterou dnes vnímáme jako samozřejmost, ale přitom je křehká a vratká a bez péče se umí ze společnosti snadno vytratit. A jestliže je pro mě Spitfire symbolem „romantických“ vzdušných soubojů dobra se zlem, tak právě Jeep Willys je tzv. jack of all trades (tedy všeuměl) pro pozemní operace a jedním ze zásadních strojů, které udělaly ve světových konfliktech nezastupitelné množství práce a zastoupily mnoho rolí.

Koncept měl zásadní dopad při nasazení v různých světových konfliktech a ukázal, jak je automobilový design podstatný. Během druhé světové války nebyl jen vozidlem, ale životně důležitým parťákem vojáků a spolehlivým pracovním strojem. A později, v časech míru, se stal ikonou dobrodružných cest za svobodou. Čím byl tak speciální? Samozřejmě byla podstatná schopnost snadno projet drsným terénem, ale také velmi jednoduchá údržba. Svým funkčním přístupem ovlivnil design automobilového světa po celém světě a stal se symbolem svobody a inovací.

Kdo za celým nápadem stál? Podle dobových pramenů idea vznikla u pěchoty, které zoufale chyběl malý, silný stroj s pohonem všech kol, a to v nejmenší kategorii 1 ¼ tuny. Americká armáda začala situaci řešit v roce 1939 i s ohledem na to, že v Evropě už probíhala válka, která se brzy mohla rozšířit i dál. A Američané sice vyráběli větší vozy 4 × 4 Dodge série WC, ty ovšem nedostačovaly.

Americká vláda s nabídkou projektu oslovila celkem 135 automobilek, odpověděly ale tři - Bantam, Willys a Ford. Tyto společnosti během jednoho roku dodaly prototypy něčeho, co později znal svět zkrátka jako jeep (dnes se ani neví, kde se tento název skutečně vzal, ale to není podstatné). Výchozím modelem se stal prototyp od Willys-Overland zvaný Quad (podle pohonu 4 × 4), který byl postaven za pouhých 75 dní a představen americké armádě na podzim 1940. Vznikly jen dva prototypy.

Začalo se rodit něco, co se jmenovalo Willys MA – ještě s řazením na sloupku volantu, dvěma kruhovými budíky na palubní desce a ruční brzdou vlevo. Willysu se stále nedařilo snížit hmotnost na požadovaných 2 160 liber, tedy 980 kg. Proti prototypu se zkracovaly šrouby, používaly lehčí panely a odstraňovaly věci, ale i následující MB stále vážilo o 181 kg víc, než byl požadavek.

I tak probíhaly brutální testy v nejdrsnějších podmínkách světa a Willys-Overland dostal zakázku na výrobu 16 000 upravených MB za cenu 738,74 dolaru/kus. Většina z prvních MA byla poslána spojencům USA v rámci programu leand-lease a dnes se ví o existenci pouhých 30 kusů. Jsou tedy logicky nejvzácnější.

Vůz, se kterým dnes jezdíme, je jedním ze statisíců, jež byly vyrobeny v letech 1941 až 1945 a věrně sloužily ve válce. Jednoduchý, robustní jeep se rychle stal nejlepším přítelem vojáka, hned po jeho pušce. Jeden konkrétní po extrémní službě dokonce dostal Purpurové srdce a byl odeslán domů do států – až tak si armáda jeho přínosu považovala. Vůz byl veleben doslova všemi, a to nejen kvůli množství rolí, které zastával, ale také proto, že byl skutečně jednoduchý, odolný a snadno opravitelný. Skutečný nezmar.

Byl také velkou revolucí v používání malých vojenských motorových vozidel v US Army. Mnohé nástavby z něj uměly udělat nosiče kulometů ráže .30 nebo .50, montovaly se na něj dokonce malé raketomety. Skutečně verzatilní MB bylo modifikováno pro mnoho dalších rolí – dlouhodobé patroly v pouštních oblastech, odklízení sněhu, pokládání telefonních kabelů, řezaní dřeva, hasičské účely, polní ambulance, plnilo funkci traktorů, nebo dokonce jezdilo přímo po vlakových kolejích.

Z hlediska techniky byl základem velmi jednoduchý podčtvercový řadový čtyřválec Willys L134, známý jako Go Devil. Legendární vzduchem chlazenou jednotku s designem L-head s ventily paralelně s písty vyvinul hlavní inženýr Willysu Delmar Barney Roos. Z objemu 2199 cm3 dával nejdřív 61 koní při 4 000 otáčkách (a 142 Nm) při kompresním poměru 6,48 : 1.

Popisovat dlouhou a úžasnou kariéru jeepu a všechny jeho úspěchy bychom mohli hodně dlouho, ovšem od toho tu je odborná literatura. Mě zajímá, jak takové auto ve skutečnosti jezdí – po 80 letech od svého prvního smontování. Testovaný exemplář z roku 1944 byl společností Veteráni na Truc dovezen do Česka z Norska. Výjimečně zachovalý stav dokreslují nové pneumatiky na válečných dvoudílných discích nebo vojenská vysílačka, která naznačuje jeho roli v minulosti. Podle dostupných informací byl vůz v roce 1945 dodán vojenské policii v norské Mollegratě, což vysvětluje jeho současný vzhled Military police.

Na první pohled překvapí, jak malé je auto ve skutečnosti. S náplněmi a plnou nádrží váží pouze 1 113 kg, a to při délce 3,35 metru. Šířka činí 1,57 metru a výška 1,77 metru (se sklopeným čelním sklem a sundanou střechou samozřejmě méně). Dovnitř se soukám společně s fotografem a dvěma přáteli a hned je jasné, že tady o komfort nešlo. Klíčkem aktivuji zapalování a poté posunuji pravou nohu na podlahu až ke spolujezdci, kde je nožní startér. Motor okamžitě reaguje a já ho povzbuzuji polechtáním pedálu plynu.

Ještě zapnout pásek místo dveří a jdeme na to! Třístupňovou převodovkou volím jedničku (všimněte si schématu řazení na štítku jednoduché palubní desky) a bez problémů se rozjíždím. Vůbec netuším, kolik má motor otáček, ale po citu řadím a brzy už svištíme zhruba šedesátkou (maximální rychlost by měla být zhruba 105 km/h).

Jaké to je? Extrémní, nepohodlné, ale skvělé. Nerovnosti znamenají, že po chvíli jsme jako celá posádka omláceni od trčících kusů kovu. Sedadla jsou prakticky rovné kusy jakéhosi molitanu a vzadu je místo v tom případě, že máte normální postavu, kolenům u brady se ale tak nevyhnete. Volant samozřejmě nemá žádný posilovač, ale jízda je velmi snadná a nečekaně svižná. Motor má dost síly a řazení jasně vymezené dráhy. Je jasné, že nám v okolí chybí pořádný terén, takže bereme za vděk polními cestami a s neustálými korekcemi volantu se řítíme krajinou. V hlavě si stejně přehrávám videa a fotografie ukazující nejrůznější kousky, které jeep během své kariéry dokázal, od překonávání brutálních terénních situací (se světlou výškou 22 cm mu to šlo dobře) až po kultovní fotky jeepu letícího snad dva metry ve vzduchu – se třemi členy posádky a zapřaženým polním dělem!

Tuhé nápravy a listová pera jsou vpředu i vzadu, jednoduché, efektivní řešení, které ještě posiluje odolnost celku. Bývalo pravidlem, že užitečné zatížení 540 kg bylo často extrémně překračováno a jeep stejně stále jezdil dál. Už samotný pocit při testovacích jízdách dává tušit, že bylo zcela logické, že se jeep stal tažným koněm americké armády a ve všech rolích nahradil i koně a další tažná zvířata či motocykly. Díky nekonečným možnostem modifikace pomohl v nespočtu situací a dnes má svůj kultovní status zcela zaslouženě.

Během druhé světové války jich v továrnách Willysu a Fordu vzniklo přes 639 000 kusů a jistě se dá bez nadsázky říct, že se bavíme o zcela zásadním vojenském automobilu, který získal ostruhy a zásluhy v mnoha světových konfliktech. Po druhé světové válce jeho práce zdaleka neskončila, naopak se hledalo civilní využití. V letech 1945 až 1949 vznikala civilní verze zvaná CJ-2A a také Willys Wagon (1946 až 1965) a Willys-Overland Truck (1947 až 1965). Netřeba dodávat, že tyto robustní a neustále vylepšované kousky plnily celou řadu rolí zejména v zemědělství, lesnictví a podobně. Souběžně s tím vznikaly nové řady vojenských vozidel různých označení a účelů. A konečně – v letech 1955 až 1983 se koncept dočkal i masového využití v oblasti rekreace a objevování divočiny, když přišel legendární CJ-5 od Kaiseru, založený na modelu M-38A1 z korejské války na začátku 50. let. A lidé začali ve velkém objevovat kouzla off-road ježdění za dobrodružstvím.

Fascinující historie je plná neuvěřitelných kousků, které vojenské stroje zvládly. Nedá se spočítat, kolikrát pomáhaly a zachraňovaly životy, kolik kilometrů najezdily a jak moc velkým přínosem se staly. Ale je dobré si to připomínat. Teď už nezbývá než poděkovat klukům z Veteráni na Truc, že nám krásný kousek půjčili, a pokochat se tradičně skvělými fotkami od Ondry Kroutila. A ano, čekali jsme kvůli nim na zlatou hodinku před západem slunce. Co bychom pro takovou legendu neudělali?