Článek
Scighera – zvláštní jméno, že? Dobové prameny nejčastěji uvádějí, že je to v italském dialektu výraz pro závoj. Šlo ale o výstižné jméno? Technicky vzato ano. Alfa Romeo „Šigéra“ totiž bylo uvnitř do značné míry závodní auto, přes které byl jen přehozen onen pomyslný závoj v podobě elegantní karoserie silničního auta, aby vůz mohl na silnici. To se však nikdy nestalo.
Pod zadní kapotou burácel 3,0l V6 twin-turbo o výkonu 400 koní. Díky pohonu všech kol a sekvenční převodovce byla Scighera na stovce za 3,7 sekundy
Uprostřed karbonového šasi dřímal 3,0l šestiválec přímo od Alfy, vycházející ze slavného motoru Busso – zde však byl doplněn ještě o dvě turbodmychadla. Výkon 400 koní a 450 Nm točivého momentu zpracovávala šestistupňová sekvenční (!) převodovka. Výkon neputoval kupodivu jen na zadní kola, ale na všechna čtyři – pohon všech kol byl použit ze závodní Alfy 155 V6. Zrychlení na stovku tak trvalo jen 3,7 sekundy, maximálka 300 km/h v devadesátých letech také nebyla k zahození.
Diskutabilní je v případě Scighery design – patrně se najdou tací, kteří budou obdivovat její nevšednost a nadčasovost, a pak na druhé straně tací, kterým prostě bude připadat „zvláštní“ a nepřijdou jí na chuť – ale nic mezi. Krásu každého půvabného objektu, ať už jde o „kus kovu“ nebo něžné stvoření z masa a kostí, určuje oko pozorovatele, a tak necháme na každém udělat si obrázek po svém.
Scigheru každopádně nenavrhoval žádný amatér – vlastně to byl designér Fabrizio Giugiaro, syn slavného Giorgetta Giugiara, který kdysi založil slavnou karosárnu. Je potom zajímavé, kolik různých směrů se v designu jednoho auta snoubí – tu jsou prvky futurismu, tu jsou prvky art deco, tu najdeme prvky odkazující na Formuli 1.
Scighera byla svým způsobem závodní auto v elegantním kabátu, což potvrzuje i přítomnost sekvenční převodovky. Střešní panely bylo možné demontovat
Právě na závodní monoposty odkazuje nevšední příď s vertikálními světlomety. Ta je rozdělena do tří hlavních dílů, kde ten prostřední má tvar písmene V, spojují je potom dvě vzpěry. Zajímavé je, že tento zvláštní prvek je i funkční a po vzoru F1 opravdu generoval přítlak, a tlačil tak příď auta k zemi.
Dalším pozoruhodným prvkem je pak zvláštně tvarované, a tedy i drahé čelní okno, které jakoby zasahuje ještě do bočních oken vozu, a zlepšuje tak zorné pole řidiče. Dveře pak měly konvenční otevírání, střešní panely se daly kompletně odejmout, čímž vznikla zvláštní verze karosářské verze targa s bezpečnostní podélnou vzpěrou nad hlavami posádky. Pozornosti neuniknout ani efektní mnohopaprsková kola nebo „žábry“ před zadními koly.
Je s podivem, že konstrukce Scighery byla na poměry konceptu překvapivě promyšlená. Jelikož byla kapotáž motoru tvořena jedním velkým kusem hliníku, byl tu patent na odklopení víka nádrže pro snadný přístup. Počítalo se však s nutností přístupu v případě servisních úkonů, a tak se kapota motoru dá nejprve odklopit a následně jednoduše kompletně odejmout.
Samotné zádi potom dominují opět vertikální světla, nad kterými se tyčí zadní křídlo integrované do zadních blatníků. Ve spodní části zadního nárazníku se ukrývá difuzor.
A proč se Scighera nevyráběla? Existují dohady o tom, že komplikované tvary vozu by bylo příliš nákladné vyrábět sériově, svou roli, proč nakonec Alfa Romeo nesebrala odvahu, mohl koneckonců hrát i nevšední design, který se nemusí líbit každému. Roli mohly hrát i peníze, neboť nejde o jediný nadějný projekt Alfy, který upadl v zapomnění. Navždy to zůstane záhadou. Přitom existovala i závodní verze!