Aprilia Tuono 660 – Nenápadný malý brus

Možná se teď ptáte, proč by se měl kdokoliv tak moc nadchnout pro motorku, která je vlastně menším derivátem „plnotučného“ stroje – v tomhle případě Tuona V4. Tak primárně proto, že střední váha v tomto případě znamená i zlatou střední cestu. Velké Tuono, vybavené vidlicovým čtyřválcem o objemu necelých 1 100 kubických centimetrů a výkonu 175 koní, je bestie pro blázny, která je na silnici prostě až moc rychlá. Jasně, spousta střelců se mnou bude nesouhlasit, ale já si prostě nedám vymluvit, že motorka s balistickou dynamikou, jejíž pole působnosti začíná za hranicemi nejen zákonných limitů, ale i chápání, je prostě přehnaná.

O to radši v reálném životě sáhnu přesně po té třídě, v níž se nachází menší Tuono 660. 95 koní je na silnici dost na to, aby motorka jela jako z praku, ale zároveň tak akorát, aby se její koně daly skutečně reálně využít. Do toho jsou tu kompaktnější rozměry (Tuono 660 vypadá vlastně hodně podobně jako Tuono V4, jen je trochu sražené), nízká mokrá hmotnost 183 kilogramů a pořád velmi seriózní komponenty.

Tady je dobré říct, že „menší“ neznamená v modelové řadě Tuona „ošizené“. Pořád dostanete krásně zpracovanou a vybavenou motorku s hliníkovým rámem i kyvkou, částečně nastavitelné odpružení, pořádné brzdy s předními radiálními třmeny a pumpou, kompletní elektronickou výbavu a tak podobně. Dokonce jsou tu i malé milé drobnosti jako řadička a páčka zadní brzdy s nastavitelným excentrem na koncích nebo průduchy s aerodynamickými křidélky v odlehčené kapotáži. Ty sice nemají žádný reálný přínos a akorát budete nadávat při jejich čištění, ale můžete s nimi machrovat – a to se počítá!

Jestli bych si chtěl někde zafňukat nad tím, že se Aprilia mohla plácnout přes kapsu a dopřát Tuonu 660 lepší výbavu, bude to u obyčejné páčky spojky bez nastavení pozice a u absence rychlořazení. Přitom ta dlouhá tyčka přepákování vyloženě žadoní o to, aby na ní bylo rychlořazení doděláno.

Teprve když přehodím nohu přes relativně nízké sedlo, dochází mi, jak drobná motorka je. Celková stavba je hubená a kompaktní, což ještě dotváří dojem lehkosti už při manipulaci na místě. Pozice za řídítky je tak akorát přikrčená, aby mě pořádně zapojila do děje, ale nezačala být po sto kilometrech otravná. Drobnou zajímavostí, která se hned tak nevidí, je opora nohy u stupačky, umístěná přímo na kyvce. Za jízdy si tak opírám paty přímo o zadní kyvnou vidlici a cítím každý její pohyb.

Tahle kompaktnost slibuje hodně mrštnou a lehce ovladatelnou motorku, ale má jedno úskalí – jsem tu se svými 184 centimetry a robustní (čtěte obtloustlou) stavbou trochu jako vosa na bonbónu. Ono to vlastně reálně ničemu nevadí, ale určitě se mi za to bude někdo smát.

Nicméně konečně k věci. Řadový dvouválec na volnoběh trochu nevýrazně prdlá a ani při klidné jízdě v otáčkách zhruba do šesti tisíc se nijak výrazně neprojevuje. Ve městě má v nižších a středních otáčkách dost síly na každodenní jezdění, ale jako by přímo žadonil o to, aby mohl být pořádně roztočen.

A já mu to roztočení rád dopřeji. Stačí totiž motor podržet pod krkem a začnou se dít věci. Do té doby trochu nevýrazný dvouválec se totiž probere s razantností oněch zmiňovaných dvoutaktů, začne řezavě řvát a v úzkém pásu otáček od osmi do deseti tisíc jede jako pila. V krátce poskládané šestistupňové převodovce sekám přesným řazením jeden kvalt za druhým, abych motor držel v jeho optimu, a náramně se bavím. Čtyřpístovým brzdám na předním kole stačí klidně i jeden prst na páčce radiální pumpy, podřadím dvě rychlosti a pak už se jenom stačí podívat a tělem vyklonit do zatáčky, aby motorka radostně kroužila jeden oblouk za druhým. Ovládání je neuvěřitelně lehkonohé a čiperné, na tuhém podvozku je ale motorka krásně čitelná a v oblouku stabilní.

Už během focení létám jeden úsek okresky nahoru a dolů a nemůžu se přestat smát do helmy. Střední Tuono působí jako geniálně vyladěný celek, ze kterého ale nejvíc vyčnívá onen motor. Jsem strašně rád, že zmínky o duchovním nástupci dvoutaktů nebyly jen planými řečmi. Je to přesně ten úzký, ale o to radostnější rozsah otáček, kterým se tenhle čtyřtaktní dvouválec do jisté míry blíží svým dvoutaktním předkům, jež ze sebe vydávají své maximum v rozsahu pár tisíc otáček mezi otevřením přívěry a červeným polem otáčkoměru. A ždímat takový motor do posledního koně v sérii utažených zatáček je pak čistou radostí. Nutí vás řadit, nutí vás hrát si s otáčkami a nutí vás tvrdě tahat za plyn.

Čímž se dostávám k aspektu, který jsem naznačil už v úvodu. Tuono 660 je hrozně rychlé a zábavné, ale není vůbec „zhovadilé“. Můžete využívat všechno, co nabídne, a nechat jeho motor řezavě zpívat v otáčkách, aniž byste nabyli pocitu, že to prostě přeháníte, když na těch pár stovkách metrů mezi zatáčkami naroste hodnota na digitálním tachometru do povážlivých hodnot. Tady jsou ty hodnoty přece jenom stále v normě.

Tuono 660 je perfektní ukázkou toho, že méně je někdy více a že ta pravá zábava na motorce spočívá v něčem úplně jiném než v surové rychlosti. Dvouválec má neuvěřitelně hravou a točivou náturu, kterou doplňuje lehký a úžasně ovladatelný zbytek. Pro mě by sice mohla být o kousek větší a určitě bych ocenil rychlořazení, které by umožnilo řadit pod plynem a ještě by vyzdvihlo charakter motoru, ale jinak smekám před inženýry z italské Aprilie klobouk. Tohle byla fakt velká legrace.

A navíc je na té legraci nalepená relativně rozumná cenovka – konkrétně 279 900 korun. Ano, existují výkonnější a větší motorky za míň peněz, ale jen málokterá bude tolik překypovat charakterem jako právě Tuono 660.