Alfa Romeo 4C – Vzpomínka na maximální italský prožitek

Alfa Romeo 4C s úchvatným designem Lorenza Ramaciottiho se začala vyrábět v Modeně v roce 2013. A za těch pár let vůbec nezestárla. I když Ramaciotti umí vyrobit nestárnoucí design, o čemž svědčí jím podepsané Ferrari – modely 550, 360, F430 a Enzo, tak u Alfy 4C se mu povedlo skloubit účel i krásu, protože žádný tvar tady není navíc. Malá kapkovitá kabina je tak akorát velká pro dvoučlennou posádku, karoserie plynule v obloucích obtéká větší kola a vzadu jsou kulatá světla a malý funkční spojler. Díky tomu si za volantem připadáte jak v nějakém závodním speciálu z 60. let. Jen ty tuningové paraboly předních světel to trochu kazí, ale po modernizaci o ně 4C přišla.

Všechny otvory na karoserii jsou funkční a skutečně přes ně proudí vzduch. Těmi bočními se chladí motor, který je tady uprostřed. Líbí se mi i jejich tvar připomínající špičaté tesáky chystající se vás kousnout, když si nebudete dávat pozor. Stejně tak svou funkci plní i malý spojler na zadní části. Tolik poutavých detailů na tak malém autě, to se jen tak nevidí. Přitom jde ale o lehké auto, protože se výrazně použil karbon a speciální kompozit SMC, který je o 20 % lehčí než ocel.

V interiéru se ale neubráním mírnému zklamání z kvality plastů a prapodivného rádia. Trvá to ale jen vteřinku, než mi dojde, že za volantem 4C vás tyhle věci nezajímají. Přesto se určitě najdou potencionální zákazníci, co by za své peníze rádi viděli o trochu lepší vnitřek. Přeci jen právě na něj budete koukat nejčastěji. Prahy jsou vysoké a široké, stejně tak je vysoký i středový tunel. Mezi nimi sedíte ukrutně nízko v ideální pozici s nohama nataženýma před sebe. Už za ten posez připomínající stará závodní auta Alfě odpouštím všechny chyby. A snad poprvé mi nevadí ani vespod zploštělý volant, jinak bych se pod ním neprosoukal. V hot-hatch mi to přijde jako hloupá zbytečnost, ale tady to konečně má smysl.

Snad jediné, co nezní dobře na papíře, je popis motoru. Přeplňovaný čtyřválec o objemu 1 742 cm3 nezní jako srdce vhodné pro supersport. Chtělo by to véčko s dvoj- i trojnásobným počtem válců, ale nedejte jen na tabulkové parametry. Jeho maximálních 240 koní najdete v 6 000 otáčkách, v celém spektru má ale nádherný zvuk doprovázený občasným práskáním do výfuku. Alespoň nemusíte zapínat to rádio, které stejně nehraje moc dobře a vypadá jako z teleshoppingu. Vibrace z motoru sice vidíte i na chvění zpětného zrcátka, v sedadlech ale necítím nic.

Alfa neváží ani tunu, protože se nadbytečná kila hledala, kde se dalo (i když mohli ještě vyndat to rádio, ale dobrá, už ho zmiňovat nebudu). Šestistupňový dvouspojkový automat je sice plně automatický, nicméně nechá si poradit pádly pod volantem. Co se týká vyvážení, jen 38 % hmotnosti auta připadá na přední kola. Když se budete snažit rozhodit ji v ostřejší zatáčce, dá se to provést i na suchém asfaltu. Vše je ale tak čitelné, že vlastně vůbec nemáte strach, i když třímáte v rukou volant od drahého a exkluzivního auta.

Tuhost auta i celkové tvrdší naladění zajistí precizní ovladatelnost a zpětnou vazbu a vy se s autem nebudete snad nikdy bát, i když nepojedete pomalu. Naštěstí podvozek zase není tak kamenný, aby vám rozdrtil obratle na prach, a strach nemusíte mít ani z velkých kol (vpředu osmnáctky, vzadu o palec navíc) s velmi nízkým profilem pneu. Pokud nečekáte pohodlí gétéčka (kterým 4C ani být nechce), tak zklamaní nebudete.

Když to není GT, tak je to sporťák? Ano! Dokáže vám to v každé zatáčce, kterou se protahuje s lehkostí a obratností. Jen nerad zmiňuji to klišé s motokárou, ale tato Alfa mi ji skutečně připomněla. Když zacházíte s plynem citlivě, krásně trefíte stopu a protáhnete se klikaticí do další rovinky, když ale přišlápnete, auto se začne přetáčet. Ovšem je to tak citlivé a snadné, že to krásně cítíte a ovládáte volantem a plynovým pedálem. Řízení je díky absenci posilovače neskutečně čisté a nezkreslené. Vlastně je to lepší než motokára, kde se přetáčivý smyk plynem ovládat vlastně moc nedá, a pokud si chcete pořádně zajezdit, budete se mu vyhýbat. V Alfě nemusíte, s tou si ho můžete užít.

Brzdy Brembo jsou dostatečně silné a velké (305 mm vpředu a 292 mm vzadu), takže máte i při ostřejší jízdě potřebný pocit jistoty. Nesmíte se ale nechat ukolébat, protože je to opravdu krátké a široké auto, takže si ostřejší jízdu vychutná spíš zkušenější řidič. Jízdní režim se volí tlačítky na středovém tunelu. Na ostřejší jízdu se hodí režim DNA Dynamic, který zostří reakce na pedály i pádla, kterými můžete měnit zařazené rychlostní stupně. Dvouspojkový automat TCT nefunguje sice vůbec špatně a jeho korekce ani nejsou moc často potřeba, přesto jsem rád, že ta možnost řadit si u sportovního auta zůstala. Přenastaví se i charakteristika tlumičů. Ostřejší je ještě režim sport, který vypíná i stabilizaci.

Dodnes netuším, jak se Alfě povedlo postavit i v moderní době něco, co tak moc (snad vyjma moderního menšího přeplňovaného motoru) připomíná sporťáky ze staré školy. Když sedíte za volantem, koukáte na ty blatníky a drnčící motor za zády vám vibruje s kabinou, máte pocit, že se takové auto muselo vyrábět už v době, kdy se v Praze na Letné stála fronta na maso.

My novináři si strašně moc, velmi často a nesmírně rádi stěžujeme, že auta už nejsou, co bývala, a že v novém už nikdy nezažijete to, co s veteránem. Alfa Romeo nám dokázala, že ale takové postavit jde. A i když není dokonalé a samozřejmě z mnoha věcí poznáte moderní původ, jste za volantem šťastní. Ne, nemyslím jen spokojení, ale skutečně šťastní. Kdo jiný by měl dokázat takové auto postavit než právě Alfa Romeo?