111 let italské krásy: Alfa Romeo slaví jubileum (díl druhý)

Víte, kolik automobilů postavila Alfa Romeo do druhé světové války? Navzdory obrovské slávě na závodním poli i mezi společenskou smetánkou jich v Miláně a přilehlých věhlasných karosářských dílnách postavili pouze necelé dva tisíce exemplářů. Počítám tedy silniční modely Alfa Romeo během třicátých let. Je to velmi málo. Během války Alfa Romeo stavěla zejména letecké motory do válečných stíhačů Macchi a výroba civilních vozů byla přerušena.

Na konci třicátých let byla však Alfa Romeo tak daleko před konkurencí, že když po válce oprášili hvězdní piloti „staré“ závodní Alfy Romeo Tipo 158/159, tak brali jeden vavřínový věnec za druhým. Giuseppe Farina vyhrál celý F1 šampionát roku 1950 a nezastavitelný Juan Manuel Fangio rok poté. Ale to už v týmu Alfa Corse Enzo Ferrari nefiguroval. Odtrhl se od Alfy Romeo a po válce se postavil na vlastní nohy a začal stavět svá auta. Ale to by už byla jiná historie.

Někdejší slogan automobilky zněl: „Rodinné auto, které vyhrává závody“. S tím přišla značka v roce 1950, když představila na pařížském autosalonu zbrusu nové silniční auto. Jmenovalo se jednoduše Alfa Romeo 1900 a představovalo zásadní zlom v dějinách značky. Bylo prvním silničním autem, které se vyrábělo na výrobních linkách, počítalo se s velkou produkcí a jeho hlavní inženýr i designér Orazio Satta dokázal navrhnout krásnou a už v té době samonosnou karoserii.

Alfa Romeo byla stejně vždy několik kroků před konkurencí, i když jim v šedesátých letech, minimálně na poli sportovních úspěchů, šlapal na paty Lotus i Ferrari. V roce 1951 však elegantní sedan Alfa Romeo s motorem o rozvodu 2× OHC a výkonu devadesáti koní představoval technologický zázrak.

A nebyli bychom v Itálii, aby na onom technickém základě nevznikaly úžasné karoserie. Podvozek existoval ve dvou provedeních, včetně krátkého (Corto) označovaného písmenem „C“. Ladná kupé představil jak Touring (vyrobilo se jich přes 800 kusů), tak Pininfarina, Zagato, Boano i Bertone. Vozy vyrobené u Bertoneho byly skutečně speciální až bizarní. Šlo o projekt Franca Scaglione, skvělého italského designéra, který vytvořil postupně tři různé vozy série B.A.T. (Bertone Aerodinamica Technica) o kterých jsme již na Garáži psali celý článek. Jsou to úchvatná umělecká díla na kolech.

Kde jinde než v zemi dobrého vína, pizzy a špaget by se udál následující příběh… Když v průběhu padesátých let Alfě Romeo opět docházely peníze, vedení se rozhodlo uspořádat velkou celostátní loterii o dvě stovky automobilů, které rozdají šťastným výhercům. Celá akce skončila jako jedna velká blamáž. Výherci se vylosovali, ale žádná auta pro ně v Alfě Romeo vyrobena nebyla. A tak se řešilo, jak narychlo situaci vyřešit. K rýsovacím prknům zasedl Nuccio Bertone a již zmíněný Franco Scaglione, a vznikla tak Giulietta Sprint 2+2. Podle dostupných informací automobilka nakonec vítězům vozy skutečně dodala.

Zcela paradoxně snad nejhezčí Alfa Romeo, jakou kdy automobilka z Portella (u Milána) vyrobila. Minimálně mému oku lahodí její tvary snad ze všech vozů značky úplně nejvíc. Pod kapotu se dostal skvělý a výkonný motor o objemu 1290 cm3, se kterým malá lehká Giulietta upalovala jako ďas. Později vznikl i sedan, ale i dvoukarburátorové provedení TI. Ve výrobě se vůz udržel dlouhých devět let, tedy až do roku 1963.

Andrea Zagato a jeho manželka Marella Rivolta, vnučka dalšího úspěšného stavitele italských snů na kolech, Renza Rivolty, působí jako hvězdný pár. Firma Zagato stále staví ta nejúžasnější auta na světě a věřím, že se ještě mnohých uměleckých děl se značkou „Z“ v budoucnu dočkáme. Svou více než stoletou tradici Zagato velmi úzce spojilo s firmou Alfa Romeo. Ať už to byla úžasná Giulietta Sprint Zagato, která paradoxně vznikla v roce 1956 díky jedné nabourané Giuliettě. Značka „SZ“ čili Sprint Zagato a později čistě závodní vůz s trubkovým šasi „TZ“ (Tubulare Zagato) jsou fenomenální umělecká díla.

Alfy Romeo obecně bývaly velice drahé a sportovní modely této italské značky stály ještě víc. Stačilo se svou Giuliettou Sprint zaparkovat někde na nábřeží u kavárny a holky se kolem vás seběhly skoro samy. A jedna závodní pro sezonu 1966 s označením TZ2 mě nenechává spát. Na svědomí ji má Ercole Spada, který pracoval v té době právě u Zagato, ten vůz je nesmírně elegantní, jeden z nejhezčích závodních vozů všech dob. A pojí se s ním i hezký příběh.

Závodil s ní jistý Romano Martini, odvážný závodník a „alfista“ tělem i duší. Romano, přezdívaný „Shangri-la“ podle mystického místa ráje na zemi z jednoho knižního románu, v Alfách jezdil vždycky naplno. Jeho rájem na zemi byla dílna Ferrari ve Florencii a ozdravovnou ducha zatáčky cestou na nedaleké Passo dell Giogo.

Martini tu závodil i při Velké ceně Mugella, tedy v dobách, kdy tu ještě nebyl závodní okruh, ale 66 km dlouhá silniční trasa, kterou závodníci obkroužili během klání asi osmkrát. Vedla přímo přes sedlo Giogo ve výšce 950 metrů nad mořem, kde dodnes najdete kavárnu s restaurací. Ta stojí hned při poslední zatáčce, odkud se trasa začne narovnávat a sklápět k dalším serpentinám směrem do údolí a městečku Firenzuola.

Když vejdete dovnitř, visí zde stále obraz s fotkou Alfy Giulia TZ2, jak sviští kolem průsmyku. Shangri-la závod dokončil na skvělém čtvrtém místě, přestože soupeři disponovali daleko silnějšími auty. Závodní Alfa TZ2 totiž váží jen 620 kilo a tým Autodelta dokázal z dvouvačkové šestnáctistovky vykřesat 170 koní při velmi zdravých sedmi tisících otáčkách. Tohle auto bude vážně rájem na zemi pro všechny benzinové šílence. Představuje to nejlepší, co si řidič purista a velký „alfista“ v jedné osobě může přát.

Přesto zůstala konkrétní Alfa po absolvované závodní sezony v roce 1966 uzamčena v jedné florentské garáži. Zůstala tu až do roku 1972, kdy se o autě dozvěděl vášnivý sběratel italských vozů z Ameriky, jistý Charles Fogg. Ono auto žije dodnes a musí být opravdu vzrušující nastartovat jadrný čtyřválec na dvojici weberů a užít si s ním zase pořádnou jízdu do vrchu naplno, zrovna jako tehdy.

Už jsme se přesunuli ve vyprávění přes polovinu šedesátých let. V té době se Giulietta přestala vyrábět, nahrazuje ji větší, modernější Giulia, a vzniká tak nádherné a naprosto nadčasové Duetto Spider. Začalo se skvěle prodávat v USA, vůz totiž proslavil i film Absolvent s Dustinem Hoffmanem proložený krásnými písničkami od Simona a Garfunkela. Sláva i prodeje Alfy Romeo stoupají. Na závodní dráze se prohánějí Giulie Sprint GT, které stylizoval na zkrácené podlahové plošině Bertone.

Lehký motor vyrobený z hliníkových slitin opět o rozvodu 2× OHC dosahoval už v sérii pozoruhodných výkonů. I nejslabší Junior 1300 měl takřka devadesát koní a se šestnáctistovkou už jich bylo skoro sto deset. Závodní tým Autodelta však tyhle Alfy dál ladil, odlehčoval a upravoval. Vznikla tak famózní GTA, kde písmeno „A“ znamená Allegeritta, čili odlehčená. Závodilo se s nimi na okruzích od sezony 1965 ve třídě do 1 600 kubických centimetrů a později byla vyrobena i široká GTA verze s motorem 1300.

Tehdy soupeřily Escorty, Lotusy Elan i Mini Coopery. Nakonec tyhle závody jsou fantastické ještě dnes, podívejte se někdy na revival nebo member‘s meeting v britském Goodwoodu. Souboje těchto aut jsou nelítostné a daleko akčnější než kterékoli okruhové závody současných strojů.

Jeden vůz z produkce úspěšného týmu s logem praporku se šachovnicí v tradičním „alfáckém“ trojúhelníku přímo vyčníval. A tím byl model Tipo 33. Čistokrevný závodní vůz, který se dokonce v osmnácti vyrobených exemplářích podíval i na silnice. Vznikl na základě okruhového a vrchařského speciálu pro rok 1967 a nádhernou nadčasovou sportovní karoserii nakreslil Franco Scaglione.

Autodelta pro vůz vyvinula speciální motor. Dvoulitrový osmiválec byl umístěn uprostřed a jeho maximální otáčky dosahovaly takřka devíti tisíc. Technika byla pokroková. Motor měl dvě svíčky na válec i tehdejší novinku – vstřikování paliva systému SPICA. Výkon dvoulitru se pohyboval v provedení pro silniční použití kolem 230 koní a pro závody do vrchu býval laděn ještě výrazně výš. Auto vážilo nicotných sedm set kilogramů a dodnes platí za prakticky tu nejvíc vzrušující Alfu Romeo, která se kdy dostala legálně na silnice.

Na prahu sedmdesátých let se v Alfě Romeo, firmě, která proslula technicky i esteticky dokonalými italskými auty, po kterých toužili snad všichni kluci (malí i velcí) v Evropě, začaly dít změny. Na základě státních pobídek se postavila továrna na jihu u Neapole, vznikla značka Alfasud a dle mnohých znalců i fanoušků sláva slavného italského výrobce mírně upadla s každým novým, mírně řečeno kontroverzním modelem, který přišel na trh. Ale o tom a o realitě, která nebyla až tak špatná, si povíme zase příští týden.