Článek
Ano, řada lidí se Alfám směje, že jsou poruchové a nespolehlivé. Přitom model, který tuhle reputaci měl změnit, je starší, než řada těchto posměváčků. V roce 1987 se světu představil nástupce typu 90. Na ten si dnes skoro nikdo nevzpomene, protože se vyráběl jen krátce. A navíc nástupce byl přímo božský.
U koncernu Fiat šlo o jedno z prvních aut vyvíjené počítačem, který měl za úkol zejména aerodynamické tvarování a také o masivnější použití podvozkové platformy Tipo 4. Tu koncern vyvinul společně se švédským Saabem, který připravoval nový luxusní model 9000. Fiat na stejném základu postavil své sedany a kombíky Fiat Croma a Lancia Thema. Jediná Alfa Romeo byla prodávána výhradně jako sedan, protože mělo jít o vůbec nejluxusnější automobil celého koncernu. Také se od svých sourozenců lišila snad ve všem.
Italové si byli vědomi své špatné pověsti, a tak u typu 164 nic nepodcenili, celých 60 % karoserie bylo pozinkováno, aby lépe odolala korozi. Vždyť typ 164 zamířil i do Spojených států (na dlouhou dobu jako poslední Alfa na tamním trhu). Proto design vytvářel přímo Sergio Pininfarina. Auto s žebrováním na bocích sklidilo na frankfurtském autosalonu 1987 patřičný ohlas a do továrny zamířily ihned první objednávky. Aerodynamický a kvalitně vyrobený automobil lákal zákazníky ve velkých počtech. Nabízel jim úžasný jízdní komfort a například motor byl usazen v pomocném rámu, aby byla posádka více izolována od vibrací.
Od roku 1990 se na trh dostal model Quadrifoglio, který poznáte podle označení zeleným čtyřlístkem. Ten značí parametry 192 koní a 261 Nm. Bez ohledu na verzi se však původně neprodávala žádná varianta, která by nebyla schopná jet alespoň 200 km/h. Později, v roce 1992, prošlo auto ještě modernizací a dostalo čirou optiku světel a mnohem luxusnější výbavu. Tehdy taková výbava znamenala elektrické ovládání všech oken a zpětných zrcátek, centrální zamykání, imobilizér, nastavitelný volant, ABS a litá kola. Nějak se nepočítalo s tím, že by si někdo ještě chtěl připlácet za další věci.
Po rozsáhlé modernizaci v roce 1992 se typ 164 dočkal lepších brzd, úpravy táhla klimatizace a přepracování celé elektroinstalace. Do nabídky přibyla verze Q4 s pohonem všech kol. Ta se svým aktivním mezinápravovým diferenciálem patřila k nejpokrokovějším čtyřkolkám na trhu. Alfa zde ve velkém uplatnila koncernové zkušenosti z vývoje modelu 155 Q4 a Lancia Delta Integrale. Verze 164 Q4 měla výhradně třílitrový šestiválec (200 koní) a šestistupňový manuál. Se vší výbavou vážilo auto 1650 kg, takže použití odvětrávaných brzdových kotoučů bylo nutností. Na stovce bylo auto za 7,8 sekundy a maximálka činila 245 km/h.
Jednou z nejzajímavějších odvozenin byl závodní speciál 164 Pro Car V10 z roku 1988. Stvořen byl pro kategorii siluet, která už s reálnými auty nemá mnoho společného. Závody se jezdily jako doprovodný program Formule 1. Auto dostalo vidlicový desetiválec o objemu 3,5 litru s výkonem 620 koní a točivým momentem 380 Nm, který jej uměl rozjet až na 340 km/h. Byl umístěn uprostřed za předními sedadly. Hmotnost auta byla celkem skromných 750 kg. Alfa Romeo ale nakonec závody nestihla, šampionát byl zrušen, a tak existuje jen jediný prototyp.
Když se nad modelem 164 v roce 1997 zavřela voda, nechyběl automobilce nástupce. Výrazně oblejší typ 166 však zpočátku nedosahoval u fanoušků a zákazníků takové přízně a teprve dnes se dere k popularitě. Typ 164 tak zůstal až do zahájení prodeje modelu 156 nejúspěšnější Alfou Romeo v historii. Ostatně i mafiáni si jí leckdy pořídili.
