Alfa Romeo 145 QV Recaro Edition – Budete ji chtít

Letos slavíme 20 let od konce výroby Alfy Romeo 145, který by klidně mohl být zapomenutým hatchbackem italské automobilky z devadesátých let, který stojí na platformě Fiatu Tipo. Auto nahradilo o něco charizmatičtější typ 33. Jenže minimálně jedna verze si zapomnění nezaslouží – sportovní a tehdy nejdražší model 145 QV.

Typ 145 se vyráběl pouze jako třídveřový hatchback s délkou lehce přes 4 metry. Pokud jste nezbytně potřebovali druhý pár dveří, byl tu sourozenec 146. Osobně ale považuji tento model za hezčí díky ostřejšímu klínovitějšímu tvaru, sbíhajícím se liniím směrem dozadu a lomené spodní lince předního okna. V zadním okně je falešný sloupek, který předstírá, že by typ 145 mohl mít zadní dveře, ale je to jen trik. Alespoň jsou ale zadní okna vyklápěcí a dá se s nimi větrat. V době uvedení byl právě vzhled velmi často kritizován, jelikož nepřipomínal snad v ničem své konkurenty. Navrhl jej Chris Bangle, tedy nenáviděný autor mnoha novějších BMW (jak je vidět, žádná jeho práce snad nedošla uznání v době svého vzniku), a vycházel z velkého sedanu 164. Navíc je třídveřová karoserie o něco tužší, což se pro verzi QV hodí spíš. Sportovní model dostal navíc větší nástavce prahů, jiné lakované nárazníky a hezčí litá kola (tady je Honza vyměnil za šestnáctky z Delty Nuova). Jen nevím, proč typický čtyřlístek, znak edice QV, je na prazích modrý a na víku kufru zelený. Blinkry na bocích jsou asi jediným dobovým tuningem, když byly vyměněny původní oranžové.

Díky rozvoru přes dva a půl metru a specificky vykousnuté palubce před spolujezdcem je uvnitř spousta místa, a dozadu se tak vejde dospělý cestující také pohodlněji. Navíc se sportovní verze pyšní koženým volantem a řadicí pákou, ve výbavě je i klimatizace. Zbytek je ale shodný s běžnou Alfou 145 kvalitou i použitými materiály. Znamená to například i dobrý přístup do zavazadelníku, protože se kromě zadního čela odklopí i část střechy, jako to mají starší kombíky Volvo. Ale pojďme si raději říct něco o těch odlišnostech verze QV. Fantasticky tvarovaná sedadla Recaro byla na některých trzích za příplatek. Třeba u nás jste si je objednat nemohli, ale tento kousek je naštěstí má. Jsou krásně pohodlná a objímají tělo. Volant a řadička jsou kožené a prošité červenou nití, pedály vespod zase dobře poskládané. Líbí se mi i překryty prahů s logem automobilky, což tehdy zdobilo spíš dražší auta. Také je z auta, vyjma směru dozadu, dobrý výhled. Aby byl potenciál auta lépe využitelný, jsou tu dodělané budíky na teplotu a tlak oleje. Ale mne už láká otočit konečně tím krásným červeným klíčkem.

Platforma dva je majitelům mnoha italských aut známá z Fiatu Tipo, Lancie Delty nebo třeba větší Alfy Romeo 155. Alfa původně v modelech 145 a 146 nabízela motory boxer uložené podélně, ale od ledna 1997 si pod kapotu našly cestu napříč uložené jednotky Twin Spark. Nejsilnější šestnáctiventilový dvoulitrový čtyřválec DOHC je i pod kapotou 145 QV (a jejího dvojčete 146 Ti) a vypadá i na pohled docela hezky, i když to není zrovna nejdůležitější parametr. Malá Alfa si ho půjčila z většího sedanu 155. Je naladěn na 148 koní v 6200 otáčkách a 187 Nm ve 4000 otáčkách a zvládne zrychlit auto na stovku za 8,4 sekundy a rozjet ho nakonec až na 210 km/h. V roce 1998 se výkon ještě zvýšil o 5 koní.

Jeho zátah a lačnost po otáčkách připomíná místního přeborníka v pojídání ovocných knedlíků, akorát malá Alfa u toho vydává mnohem příjemnější zvukový doprovod, asi jeden z nejkrásnějších, jaké může hot-hatch mít. Zejména kolem 7 000 otáček krásně chraplavě duní a zní trochu naštvaně, jako kdyby se chtěl porvat, vylít barmanovi pivo na hlavu a pak rozmlátit sklenici o zeď. Určitě mu pomáhá i výfuk Supersprint, což je originální dobový doplněk. Od dvou tisíc začíná plynulý zátah a od čtyř se dostavuje nesmírně uspokojivý pocit a na zádech vlepených do sedadla mi naskakuje husí kůže. Mění se i nastavení vaček. Zbožňuju, když mám auto, které se fakt vyplatí vytáčet a které má dost síly.

K motoru patří pětistupňový manuál s poměrně krátkými dráhami, ta pravá vstupenka do ráje vysokých otáček. A bát se jich nemusíte, ostatně otáčkoměr je cejchován až do osmi tisíc. Rychloměr, pro nás v dětských letech nejdůležitější ukazatel rychlosti, zase končí číslicí 260. O maximálku tady ale nejde, Alfu si užijete hlavně za cedulí označující konec obce a čím bude silnice klikatější, tím víc vás bude bavit.

Hmotnost lehce přes 1,2 tuny slibuje se silnějším motorem slušnou porci zábavy. Samozřejmě ani podvozek nezůstal bez povšimnutí, tady je Koni / Apex. Auto je tužší, přesto ne příliš tvrdé. Toho jsem se při pohledu na širší pneumatiky s nižším profilem trochu bál, ale na poměry ostrých hatchbacků té doby není úplně nejhorší. Pokud se budete držet kvalitní silnice, nemůžete si na podvozek vůbec stěžovat. U nás je to na rozbitých okreskách už znatelnější a méně příjemné, přesto malá Alfa dovede snížený komfort kompenzovat jinými vlastnostmi. Ovládání zlepšilo i strmější řízení z modelů 155, GTV a Spider. Jeho odezva je mnohem čitelnější a QV je zase jedno z těch aut, ve kterých za volantem cítíte, že skutečně žijete. Okamžitost reakcí auta na povely volantu by mohla být řadě jiným sportovním hatchbackům příkladem.

K jistotě pomáhají nejen kotoučové brzdy na všech kolech s patnáctipalcovými disky, ale i systém ABS. Řízení původem z typu 155 je navíc ostré bez jakékoliv prodlevy a s fantastickou zpětnou vazbou, a tak se s autem o hmotnosti kolem 1,2 tuny sžijete rychle. Mezi krajními polohami je jen 2,5 otáčky, ale rejd nepatří k největším a znesnadňuje parkování nebo manévrování. Grip ale malá Alfa neztrácí, ani když se v obloucích snažím dostat se blíž k limitu, patrně jsem ještě daleko. Ovšem perfektně cítíte, co se pod předními koly děje, a bavíte se v každé zatáčce. Utrhnout by se mohla zadní část, protože 145 nedostala ani v nejlepší verzi přepracované zavěšení z kupé GTV, a tak je to pořád dost podobné starému Fiatu Tipo a celkově obratné auto. Příjemná je tužší spojka i řízení, reakce na pedály je okamžitá, díky čemuž je za volantem zábava. Je ale fajn, když si musíte rychlou jízdu trochu odmakat a zasloužit, což tady rozhodně platí. Dlouhodobá spotřeba se dá udržet kolem deseti litrů při sportovní jízdě, v klidu i kolem osmi.

V devadesátých letech už na tom byla Alfa Romeo se spolehlivostí celkem obstojně, a tak vás nákup typu 145 nemusí strašit ve snech. Vyhněte se kusům, jejichž Twinspark by měl zvuk nafťáku. Jejich majitelé podcenili výměny oleje a správnou značku a na vás by čekala drahá oprava. Dost peněz by stál i problém s imobilizérem nebo ztráta běžného klíčku, pokud k autu nedostanete originální hnědý klíč. A samozřejmě se podívejte, jak moc na autě řádí koroze, protože ta si na neopečovávaných kouscích smlsla ráda. Obecně bych ale řekl, že pověst malých Alf z devadesátek ohledně spolehlivosti je mnohem horší, než jaká je pak skutečná realita.

Když se dvojčata odporoučela z výroby, nahradila oba modely nová a mnohem kulatější Alfa Romeo 147. I ta měla svou sportovní verzi, šlo o typ 147 GTA s šestiválcem a trošku jiným charakterem. Z 220 tisíc vyrobených stopětačtyřicítek byl ovšem jen zlomek v této sportovní verzi QV. Ta je považována za jeden z posledních analogových hot-hatchů ze staré školy a mezi devadesátkovými soupeři se neztratí. Pokud nehledáte auto postavené jako Golf (a také tak naladěné), tak vás Alfa 145 nezklame, je prostě jiná a v něčem lepší. Alfu si navíc kupujete srdcem a ne rozumem. A pokud chcete QV, neváhejte, nebudou (nebo spíš už nejsou, momentálně jsme nenašli na prodej žádný kousek), a pokud ano, budou brzy nesmírně drahé. Ale stejně se vám nakonec pár lidí vysměje, že to je divná hranatá stará škatule. Jde vlastně jen o to, zda vám to vadí. Pořád je to malé auto s dvoulitrem, takže nudné snad ani být nemůže, navíc jezdí opravdu příjemně. Kdybych já měl doma ten krásný kulatý červený klíček, tak by mne pořád provokoval k ježdění.