Alfa Romeo 048SP: Tajemný prototyp, který se nedočkal šance

Sauber-Mercedes C9, případně jeho nástupce C11, se kterým si zajezdil i Michael Schumacher. Jaguar XJR-9, Porsche 956 a 962, Mazda 787B, Lancia LC2, Peugeot 905, Toyota TS010 nebo neblaze proslulý WM P88 s maximálkou 407 km/h. Vyjmenovat všechny by trvalo celé hodiny, ale jako výčet těch nejznámějších, nejvýznamějších a nejvýraznějších nám to pro dnešek bude stačit. Chronologicky se tu bavíme převážně o druhé polovině osmdesátých a první polovině devadesátých let.

My se dnes ale zaměříme na vůz italské automobilky, který byl možná na závodní auto trochu moc krásný, než aby se mohl stát realitou – Alfa Romeo SE 048SP, která nikdy nestanula na startovním roštu. Sportovní vůz s na poměry Alfy nezvykle stoickým názvem byl (pravděpodobně) vyvíjen začátkem devadesátých let, aby se zúčastnil závodů Skupiny C. 048SP měla nahradit Lancii LC2, která nenaplnila očekávaní Fiatu, když se jí podařilo zvítězit pouze v jednom jediném závodu. Lancia byla sice velmi rychlá a uměla si v kvalifikaci vybojovat i pole position, často ji však zradila spolehlivost.

Šasi modelu SE 048SP vyvíjeli u Abarthu, kdežto motor, 3,5l atmosférický V10 byl vlastní výroby, respektive byl převzat od projektu Alfa 166 Procar, který se de facto narodil mrtvý. 048SP vznikla, pokud je nám známo, minimálně v jednom exempláři, ačkoliv se nikdy nedostala dál, než pouze do vývojové fáze. Motor V10 byl později nahrazen 3,5l V12 od Ferrari, byť to Alfa nikdy oficiálně nepotvrdila.

V roce 1990 Skupina C prošla díky novým pravidlům řadou změn a následkem bylo, že v podstatě všechna auta používala motory z F1, nejčastěji šlo o 3,5l V12. Koncern Fiat už sice měl vůz pro Sportovní vozy, ale vzhledem k jednomu vyhranému závodu se v roce 1986 rozhodli modelu LC2 dát sbohem, a Lancia se tak mohla plně soustředit na rallye. Doménou Ferrari potom byla Formule 1. Z toho logicky vyplývá, že jedinou myslitelnou značkou koncernu, která má kapacitu na vývoj sportovního prototypu, je Alfa Romeo. Tedy alespoň teoreticky…

Nechyběla ani expertíza, což o to – Alfa měla bohaté zkušenosti ze sedmdesátých let díky úspěšnému modelu Tipo 33. A jelikož Abarth nasbíral pro změnu zkušenosti při vývoji Lancie LC2, bylo jasné, kdo bude mít na starosti šasi. Projekt dostal kódové označení SE 048SP, což vlastně samo o sobě vypovídá o tom, že vůz zanikl ještě dříve, než mu Italové stihli dát oficiální „křestní jméno“.

Hlavou vývoje byl zvolen Giuseppe Petrotta a až na pár detailů (jako chladiče umístěné vpředu kvůli rozložení hmotnosti a zakrytovaná zadní kola) šlo o relativně konvenční vůz pro Skupinu C. Dokonce i tvar čumáku se podařilo navrhnout tak, aby nikdo nepochyboval o tom, že jde o Alfu Romeo.

Vývoj probíhal za zavřenými dveřmi a na povrch se za celá léta dostalo jen velmi málo informací, SE 048SP byl opravdu „top secret“ projekt. 3,5l atmosférický V10 označený Tipo 1035 měl úhel rozevření válců 72 stupňů a byl navržen pro vůz týmu Ligier, tehdy soutěžící v F1, ačkoliv motor původně pocházel Alfy 164 Procar. Dosahoval výkonu 620 koní ve 13 300 otáčkách za minutu.

Ve skutečnosti se stoprocentně ani neví, kdy byl jediný kus Alfy Romeo SE 048SP postaven, v kuloárech se ale proslýchá, že k tomu došlo v roce 1990 – podle všeho se to dá odvodit i díky jednoduchému designu zadního přítlačného křídla, protože od roku 1991 už pravidla povolovala výrazně složitější tvary tohoto aerodynamického prvku. Další drby tvrdí, že ohledně vývoje Alfa jednala i se zakladatelem firmy vyrábějící závodní příslušenství MOMO Gianpierem Morettim, ale na žádnou oficiální spolupráci nakonec nikdy nedošlo.

Vzhledem k okolnostem – s největší pravděpodobností – tedy vznikl jen jeden funkční prototyp Alfy Romeo pro Skupinu C, který byl nakonec uložen do muzea automobilky Alfa Romeo, neboli do Museo Storico. Nicméně v roce 2010 se vůz objevil při příležitosti stého výročí automobilky na Festivalu rychlosti v Goodwoodu, ovšem už ne s desetiválcem, ale právě s dvanáctiválcem Ferrari, jak se ostatně proslýchalo už před lety.

3,5l V12 v této Alfě dosahoval výkonu 680 koní ve 12 750 otáčkách za minutu, měl 5 ventilů na válec s úhlem rozevření válců 65 stupňů a spřažen byl s šestistupňovým manuálem – jiné převodovky než manuální ani tehdy ve Sportovních vozech povoleny nebyly. Podle všeho nahradil původní desetiválec proto, že strojovna Tipo 1035 se ukázala být při použití v Abarthu SE047 jako ne příliš robustní. Typ SE047 byla vlastně Lancia LC2, jen s motorem Tipo 1035, a sloužila jako testovací mula pro účely vývoje této Alfy SE 048SP.

Alfa Romeo měla díky zkušenostem ze sedmdesátých let odbornost, podařilo se jí navrhnout aerodynamickou karoserii, Abarth poskytl dobrý podvozek, a nakonec se podařilo zajistit nejen výkonný, ale zároveň i spolehlivý motor. Přesto však studna určená pro vývoj prototypu s kódovým označením „SE 048SP“ vyschla. A vzhledem k tomu, že se projekt dál než za fázi prototypu nedostal, už mu ono „kódové označení“ zůstalo.

Vývoj by stál zkrátka příliš mnoho peněz, a ty se Alfa Romeo rozhodla investovat raději do vývoje závodní Alfy 155, což se ukázalo jako dobrý krok, protože s ní vyhrála DTM v roce 1993 a BTCC v roce 1994. Svůj podíl na tom měl i vývoj Lancie pro účely WRC, který se ale, jak dnes už víme, vyplatil. Jediná Alfa Romeo, která se kdy mohla zúčastnit seriálu Sportovních vozů, tak zmizela v propadlišti dějin. Projekt to byl svým způsobem i relativně nadějný, jen si tato krásná Alfa prostě „vytáhla kratší sirku“.