Článek
Možná to někoho překvapí, ale Carlo Abarth nebyl Ital. Byl to totiž Karl Alberto Abarth a narodil se ve Vídni v roce 1908. Už od mládí se zajímal o auta a vše co s nimi souviselo. Do Itálie se dostal v sedmnácti letech, když v učení v Castagne navrhoval a stavěl rámy kol a motocyklů. Na svých výtvorech později závodil, vyhrál v Salzburgu a porazil v závodu mezi Vídní a Ostende i slavný rychlík Orient Express. Nakonec se stal pětinásobných Mistrem Evropy, ale po mnoha nehodách závodění nechal.
Carlo Abarth se poté vypravil do italského Merana, odkud jeho rodina pocházela. Zde navázal kontakty se slavným závodníkem Tazio Nuvolarim a rodinným přítelem Ferrym Porsche, synem zakladatele německé automobilky. Právě s Porschem založil italskou konstrukční kancelář Compagnia Industriale Sportiva Italia (CIS Italia, později Cisitalia). V této kanceláři působil i Rudolf Hruska a Piere Dusie. Cílem byla stavba monopostu Porsche 360 Cisitalia V12 s pohonem všech kol, úspěšný však tenhle projekt nebyl. Když se s úspěchem nesetkaly ani jiné projekty, Dusio z firmy odešel a Cisitalia zanikla.
V roce 1949 ale vzniká firma Abarth & C. se štírem ve znaku a jmény Carlo Abarth a Armando Scagliarini na zakládací listině. Štíra Carlo vybral proto, že byl jeho znamením zvěrokruhu. Abarth si z dílen Cistitalie přivezl trojici závodních speciálů 204 a další dva kompletní podvozky, které byly důkladně přepracovány. To už dostali jméno Abarth 204A. Původní nákresy karoserií od Michellotiho předělal Alfredo Vignale, který kupé věnoval i trojici typických kruhových otvorů. Abarth jej nakonec pojmenoval 205, osadil motorem Fiat 1100 a představil jej na turínském autosalon 1950 jako svůj první automobil.
Brzy poté vznikl závodní tým Squadra Carlo Abarth, který zásluhou Guida Scagliariniho (syn Armanda, prý je Guido v animáku Auta pojmenován podle něj) vyhrál italský šampionát. Dalším jezdcem za volantem Abarthu byl slavný Tazio Nuvolari, který vyhrál v roce 1950 závod do vrchu Palermo – Monte Pellegrini. Díky umístění v Turíně nebyl problém spolupracovat s automobilkami Fiat a Lancia a karosárnami Pininfarina, Zagato a Boano. Výfuky, převodovky, sací potrubí, ventily a jejich pružiny si ovšem u Abarthu vyráběli sami. Právě výfuky byly stěžejním bodem výroby, Abarth jich vyprodukoval 4500 ročně.
Už v padesátých letech začal Abarth s úpravami automobilů Fiat. Malá, lehká, ale výkonná auta si okamžitě získala pověst silných a rychlých závodních strojů, které často vyhrávaly. To se pochopitelně líbilo Fiatu, který získal skvělou reklamu. A rád Abarth odměňoval za každé vítězství nebo stupně vítězů. Když se objevil nový Fiat 600, pustil se Abarth do úprav auta takřka okamžitě. Šestistovku převrtal na 747 ccm a dostal z ní 42 koní. Auto se v téhle verzi jmenovalo Fiat Abarth 750 Berlina a dokázalo jet až 130 km/h. Autu se velmi dařilo a rozumná cena znamenala i prodejní úspěch. Abarth posléze uvedl verze s většími motory – 850 TC (Turismo Competezione) a 1000 Berlina Corsa. Auta přicházela z Fiatu nedokončená, Abarth je osazoval brzdami, výfuky a karburátory. Typickým prvkem byla trvale zvedlá zadní kapota. Simulovala zadní křídlo a ještě se díky ní lépe chladil motor.
Dalším vhodným kandidátem pro úpravy byl Fiat 500, který byl v nabídce ve dvou verzích – Fiat Abarth 595 a 695. Verze 595 nabízela 28 koní, verze 695 pak 32 koní. Vrcholem byl model Abarth 695 SS (esse esse) s výkonem 38 koní. Parametry zajistily automobilům Abarth řadu úspěchů v závodech do vrchu i na kruhu v Monze. Následně vyjížděl z dílen Abarthu upravený Fiat 850. Jmenoval se Abarth OTR 1000 a jeho litrový motor měl výkon 74 koní. V přídi byla nově mřížka, která přiváděla vzduch k chladiči vody a oleje. Brzy následovaly slabší modely OT 1000 s výkonem 60 koní a OTS 1000 s výkonem 64 koní.
Od poloviny padesátých let Abarth stavěl také aerodynamické speciály na překonávání rychlostních rekordů. Karoserie na ně navrhovali Bertone nebo Pininfarina. Nakonec dosáhl 113 mezinárodních rekordů, z toho 6 bylo dokonce rekordů světových. Prvním podobným speciálem byl speciál Abarth 750 Bertone na podvozku Fiatu 600. Hliníková karoserie byla aerodynamická a lehká. Pro různé rekordy byl pak používán i větší motor 800, nebo menší 500 ccm. Další speciály vznikly v roce 1957 s motory 500 a 750 a karoserií od Pininfariny. Padlo dalších 26 mezinárodních a jeden světový rekord.
Abarth stavěl i vlastní automobily, i když zpočátku hodně využíval komponenty Fiatů. Prvním vlastním autem byl Abarth OT1300 s podvozkem Fiatu 850. Základ dvouvačkového motoru vycházel z nové jednotky sedanu Fiat 124. Sklolaminátová karoserie byla velmi lehká, pojmula ale jen dvojici pasažérů. Některá auta dostala střešní přívod vzduchu k motoru a jejich celý název byl OT1300 Periscope. V roce 1968 se představil Abarth Sport Spider 2000 s dvoulitrem o výkonu 245 koní. Později přišla verze 3000 s osmiválcem a ještě později s šestilitrovým dvanáctiválcem a výkonem 599 koní. Jenže ten byl dokončen až poté, co se změnila pravidla a maximální objem motoru byl snížen na 3 litry. Postaven byl tedy alespoň Abarth Biposto Corsa s výkonem 82 koní pro závody do vrchu.
Karoserie na jeho sportovní speciály ve velkém navrhoval i Zagato, u kterého vznikly šaty pro typy Bialbero (slovo znamená dva vačkové hřídele, použity byly motory Abarth 500, 750 a 1000). Malé kupé Fiat Abarth 500 Gran Turismo zase navrhnul Pininfarina. Franco Scaglione, který pracoval u Bertoneho, zase stvořil aerodynamické kupé Abarth 1500 Biposto. Ten si pro vývojové účely koupila automobilka Packard. Stejný designér vytvořil i kupé Abarth 750 GT. Boano zase vytvořil dvanáct Abarthů 207A, tedy sportovních spiderů se dvěma oddělenými kokpity s dveřmi jen na místě řidiče. Ty ještě doplnil roadster 208A a kupé 209A, technika pocházela z Fiatu 1100 a výkon byl 78 koní. Na Fiatu 600 byl postaven i dvoumístný Abarth Spider 750 Boano.
Tehdy ještě Abarth používal techniku i jiných aut, než Fiatů. Se znakem štíra se objevila i Alfa Romeo Super, Porsche Carrera a Simcy 1300 a 1500. I tak bylo ale zaměření na značku Fiat prioritou a tak Abarth svou firmu dne 31. července 1971 prodal italské automobilce. Prodal i závodní tým, jehož vlastníkem se stal Enzo Osella. Abarth následně přestoupil do závodního oddělení Fiatu. V roce 1979 však zemřel. Ještě před tím se ovšem podílel na úpravě Fiatu 124 Spider na soutěžní verzi Abarth Rally. Ta dostala hardtop a osmnáctistovku s výkonem 126 koní, závodní verze byla naladěná až na 175 koní. V dílnách Abarthu vyrobily i 5 kusů soutěžní verze X1/9 Prototipo 2000 Abarth, které vyhrály několik nižších soutěží. Nezvládaly však konkurovat sesterské Lancii Stratos HF. To se změnilo až s nástupnickým Fiatem 131 Abarth, který vycházel ze sedanu 131 Mirafiori. Dvoudveřový speciál byl poprvé představen v roce 1976. Základní homologační model s dvojitým karburátorem měl výkon 140 koní a maximálku 190 km/h. Šestnáctiventilová soutěžní verze nabízela 223 koní a 220 km/h. Auto převzalo žezlo od Stratosu a v letech 1977, 1978 a 1980 s ním Fiat vyhrál pohár konstruktérů, v roce 1980 se navíc mistrem světa stal pilot Fiatu Walter Röhrl.
Fiat následně představil i sportovní hatchbacky Autobianchi A112 Abarth a Fiat Ritmo Abarth 125 TC. Oba se také objevily na trati rally, ale na titul to nestačilo. Druhá generace Ritma se vyráběla ve verzi Abarth 130 TC a s výkonem 165 koní dokázala atakovat 190 km/h. Pak však jakoby na jméno Abarth úplně zapomněli. Sportovní Uno a Tipo se jmenovaly podle použitých technik Turbo a Sedicivalvole. Prcci Cinquecento a Seicento dostali prosté jméno Sporting. Na počest mistrových nedožitých devadesátin byl na turínském autosalonu představen prototyp Abarth Monotipo 98. Ten nebyl vyroben přímo ve Fiatu, ale u výrobce součástek Gruppo Stola. Přeplňovaný dvoulitr Fiat 16V nabízel výkon 330 koní, koncept zvládal stovku za 4,9 sekundy a maximálka byla údajně až 290 km/h.
Až druhá generace hatchbacku Punto a první většího modelu Stilo se opět objevily ve sportovní verzi. A Stilo dokonce ve verzi Abarth i závodilo. V roce 2007 byla založena opět samostatná značka Abarth, ovšem stále plně vlastněná Fiatem. Prvním modelem byl Fiat Grande Punto Abarth s mírně upraveným designem. Výkon přeplňované čtrnáctistovky stoupl na 155 koní a maximálka je 208 km/h. Auto mělo tužší podvozek a lepší brzdy, upraven byl i interiér. Od roku prosince se prodávala verze Abarth SS s výkonem 180 koní a maximálkou 215 km/h. Na pohled byly patrné agresivnější nárazníky, malé křídlo, rozšířené blatníky, větší ráfky a pod nimi odvrtávané kotouče. Abarth připravoval i ostrou soutěžní variantu S2000, která startovala v tehdy novém šampionátu IRC. Ve stejném roce se představil i ostrý Fiat 500 Abarth s agresivnějším bodykitem, spojlerem a přeplňovanou čtrnáctistovkou o výkonu 135 koní. Maximálka byla 205 km/h, zrychlení za stovku zabralo tomuto prckovi 9,5 sekundy. Brzy přibyla ostřejší verze 500 Abarth SS (160 koní) a závodní speciál 500 Abarth Assetto Corse (200 koní) pro okruhový pohárový šampionát. Dnes je v nabídce ještě ostřejší model 695 a s logem Abarth si můžete koupit i vylepšený 124 Spider.
