Robert Kubica, šampion Formule 1, který se šampionem nestal

Robert Kubica jede italskou rallye Ronde di Andora. Do začátku další sezony Formule 1 zbývá jen pár týdnů, kalendář ukazuje 6. února 2011. „Byla to smolná nehoda, takových je mnoho,“ vzpomíná bez emocí po deseti letech. Mluví věcně a klidně. „Napřed náraz do kamenné zdi a pak do svodidel. Ta praskla a projela celým autem. Nepříjemná shoda náhod.“

Kubica byl uvězněn v autě déle než hodinu, než ho záchranáři dostali ven a převezli do nemocnice. Ztratil mnoho krve, v nemocnici se okamžitě podrobil částečné amputaci pravého předloktí. Během operace ho museli držet při vědomí a vše probíhalo jen v lokální anestezii, lékaři si netroufli ho uspat. „Ta operace trvala sedm hodin. Měl jsem štěstí, že jsem byl sportovec a pilot F1. To je pravděpodobně důvod, proč pořád mám pravou ruku.“

Celkově ale Kubica podstoupil sedmnáct operací, včetně sedmihodinového počátečního zákroku, při kterém ho operovalo půl tuctu chirurgů. Zvládli to jen tak tak. Podle všeho neměl pilot Renaultu, vítěz Velké ceny Kanady, jeden z největších talentů F1 té doby a člověk, který se měl připojit ve Ferrari k Fernadovi Alonsovi, už nikdy závodit.

„Měl jsem mnoho zlomenin, a proto to bylo tak komplikované a trvalo to tak dlouho, než jsem se zotavil. Byl jsem zlámaný vlastně celý. Ale moje ruka byla samozřejmě nejvíce poškozená. Nejhorší byly první dva měsíce, kdy se pořád něco komplikovalo. Doktoři mi říkali: ,Nejde o to, co děláš a co máš rád. Jde o tvůj život'. Nebylo to snadné, ale moc dobře jsem si uvědomoval, že každý pokrok, byť sebemenší, bude výhra.”

Nakonec trvalo jen osmnáct měsíců, než se Kubica opět posadil do závodního auta a než v září 2012 začal jeden z nejpozoruhodnějších sportovních comebacků. Se Subaru Impreza WRC se postavil na start rallye v Itálii. Vyhrál všechny čtyři rychlostní zkoušky a pokořil svého nejbližšího rivala o více než minutu. „Řízení je jako jízda na kole,“ řekl poté. „Nemůžete zapomenout, jak se to dělá.”

Navzdory zjevným omezením, která mu způsobilo zranění pravé paže, neztratil Kubica nic ze své rychlosti ani odvahy. Nemohl sice řídit formuli, ale dokázal se vrátit do rallye a nakonec se stal i mistrem světa WRC2. „Byl jsem na křižovatce, hledal jsem sám sebe jako jezdec i člověk. Chtěl jsem se vrátit do Formule 1, ale uvědomoval jsem si, že to nejde. Chtěl jsem se bavit, potřeboval jsem vědět, co můžu dělat, chtěl jsem mít cíl,“ vzpomíná Kubica při rozhovoru, kdy si převzal Zlatý volant jako Osobnost světového motorsportu.

A já myslel na těch pár videí, kde je vidět, jak moc ho pravá ruka omezuje, a že má třeba páku ruční brzdy na levé straně, ale že mu to nijak neubírá na rychlosti. „Omezená pohyblivost mi zůstane navždy. Těžké situace nastávají hlavně ve chvílích, kdy potřebuji zachránit složitou situaci.“

Robert Kubica se narodil 7. prosince v roce 1984 v Krakově. Motorsportu propadl, když mu byly čtyři roky a poprvé viděl závody off-roadů. „Byl jsem otravný a vytrvalý, a tak mi táta v pěti letech koupil motokáru. Pamatuji si, jak jsem ji dostal. A jak jsem jezdil na parkovišti slalom mezi umělohmotnými lahvemi naplněnými vodou,“ vzpomíná Kubica na svoje začátky.

„V Polsku ale není moc příležitostí závodit. A tak, i když jsem pak dostal velkou motokáru, jsem nemohl startovat v polském šampionátu, protože mi ještě nebylo deset let.“ Když do něj nakonec nastoupil, tak za tři roky v Polsku získal šest titulů. „A pak se otec rozhodl, že se odstěhujeme do Itálie a že budu závodit tam. Měl jsem na tohle vážně štěstí. Závodil jsem na motokárách a proti mně jezdili Lewis Hamilton a Nico Rosberg. Byli jsme děti a řezali jsme se jako koně.“ To bylo Kubicovi čtrnáct let.

Jako první cizinec vyhrál juniorský titul v Itálii, v evropském motokárovém šampionátu dojel druhý a vyhrál monacký motokárový pohár. O rok později obhájil titul v Itálii a získal spoustu dalších vítězství. „Bylo to skvělé závodění, tvrdé, rychlé a plné emocí. Hrozně moc jsem se na motokárách naučil.“ V roce 2000, v poslední sezoně v motokárách, dojel Kubica čtvrtý v evropském i ve světovém šampionátu. „Hamiltona i Rosberga jsem pak zase potkal až ve Formuli 1.“

Pak už přišla Formule Renault. „V roce 2000 jsem byl testovací jezdec, poté jsem dostal šanci na ostré závodění. Šlo to postupně, krok za krokem. V roce 2002 jsem vyhrál čtyři závody a dojel na celkovém druhém místě.”

Když o rok později startoval ve Formuli 3, přišla jeho první velká nehoda a zlomená ruka. Do dalšího závodu na Norisringu nastoupil s osmnácti titanovými šrouby a vyhrál. Celkově skončil v sezoně na dvanáctém místě. Ve své druhé sezoně v evropské sérii Formule 3 dojel Kubica jako pilot továrního týmu Mercedes na sedmém místě.

„Zlom a asi moje nejsladší vítězství kariéry přišlo v roce 2005, když jsem vyhrál světovou sérii Formule Renault, což mi zajistilo místo v kokpitu Formule 1 při oficiálních testech. Věděl jsem, že tam půjde o všechno.“

V roce 2006 se stal Kubica oficiálním testovacím jezdcem týmu BMW Sauber. A dokázal udělat dojem. Byl rychlý a stabilní. A rovnou se mluvilo o tom, že v další sezoně už pojede oficiálně. „Jenže pak přišel okamžik, na který čeká každý náhradník. V srpnu 2006 Jacques Villeneuve havaroval a nemohl startovat při závodě v Maďarsku a já dostal jeho místo,“ vzpomíná Kubica, který dojel v kvalifikaci devátý a byl rychlejší než týmový kolega Nick Heidfeld. „V závodě jsem dojel sedmý, ale pak přišla diskvalifikace, měli jsme v cíli lehčí auto, než dovolovaly předpisy. Nemohl jsem to ovlivnit.“ Villeneuve pak se Sauberem rozvázal smlouvu a z náhradníka Kubici se stal plnohodnotný jezdec a taky první Polák ve Formuli 1!

Hned ve třetím závodě chvíli vedl, nakonec dojel třetí. „Jenže jinak jsem většinou platil nováčkovskou daň. Špatné pneumatiky, mizerná strategie. Vlastně jsem byl rád, když mi tým nabídnul smlouvu i na další rok.“

Ale sezona nezačala optimálně. V Austrálii technické problémy, kdy nedojel do cíle, v Malajsii dojel poslední. Další tři závody na bodech, ale pak děsivá nehoda v Montrealu. Po srážce s Jarnem Trullim se dostal mimo trať, jeho monopost letěl vzduchem a rychlostí 300 km/h narazil do svodidel. Přetížení bylo 28 G a následně bylo zjištěno, že během havárie působilo na Kubicu dokonce až 75 G. Jeho auto se roztočilo a přeletělo zpátky přes trať, kde narazilo do druhé bariéry a následně se převrátilo na bok.

„Ta nehoda vypadala děsivě, ale ve skutečnosti jsem měl jen vykloubený kotník. Vlastně si myslím, že to byla šťastná nehoda. Vynechal jsem pak jen jeden závod a mohl jsem dokončit sezonu.“ V ní dojel na celkovém šestém místě.

A o rok později se stalo něco neuvěřitelného. Velkou cenu Kanady vyhrál! „Neměl jsem žádný problém s návratem, nebylo nic složitého se tam znovu posadit za volant. Mám ten okruh rád a jezdí se mi tam dobře. Víc mě mrzí, že se to povedlo jen jednou. Sice jsem v sezoně dojel dvakrát druhý a třetí, ale chtěl jsem samozřejmě víc.“ A jak Kubica zmínil na pódiu při Zlatých volantech, doma má jen repliku poháru, který vyhrál. Ten originální je totiž u BMW. O jeho talentu už nikdo nemohl pochybovat. Jenže…

V sezoně 2009 ale schopnosti Kubici nestačily na ty nejlepší. Sauber nedokázal postavit rychlé auto a Kubica dojel až čtrnáctý. Nikdo se nedivil, že na následující dvě sezony podepsal smlouvu s Renaultem, respektive s Lotusem.

Už ve druhém závodě v Austrálii skončil na druhém místě, v sezoně pravidelně sbíral body. V Monaku a Belgii dojel třetí, v sezoně skončil na celkovém osmém místě.

Jenže pak přišel osudný 6. únor 2011. Ještě před ním se ale Kubica zúčastnil předsezonních oficiálních testů ve Valencii, které dokázal vyhrát. „Měli jsme rychlé auto a mně to šlo. Jenže nakonec to dopadlo všechno jinak. A já jsem rád, že jsem to přežil,“ vzpomíná po letech.

Před pár lety Kubica přiznal, že měl pro sezonu 2012 podepsanou smlouvu s týmem Ferrari. „Ano, byli jsme domluvení, vše bylo podepsané. Jenže já jsem rozhodně nebyl ve stavu, abych Formuli 1 uřídil. Vlastně jsem si nebyl ani úplně jistý, že můžu řídit nějaké jiné závodní auto. Ale strašně jsem chtěl.“

Muselo to pro něj být strašně těžké. Kolega a rival Fernando Alonso o něm řekl, že je to jeden z nejlepších jezdců své generace. Podobně o něm mluví i Lewis Hamilton. „Rychlý, odhodlaný a statečný. Jeho schopnosti ve Formuli 1 jsou neoddiskutovatelné a jeho univerzálnost a rychlost v jakémkoliv závodním autě je dostatečně vypovídající,“ řekl Hamilton v rozhovoru pro F1 Automotive. „Pro mě je Robert jedním z nejtalentovanějších jezdců, proti kterým jsem soutěžil. Od začátku jsem viděl talent, který měl. Hlavně je ale nesmírně silným člověkem. A jeho návrat do světa motorsportu je inspirující. Jen málo lidí se po něčem takovém dokáže vrátit.“

Kubica se po roce od nehody zúčastnil testů na simulátoru stáje Mercedes, ale obě dvě strany přiznaly, že není v takové formě, aby mohl řídit reálnou formuli. Ta příležitost přišla až 5. června v roce 2017 na okruhu ve Valencii, kdy se Kubica svezl s vozem týmu Lotus ze sezony z roku 2012. O šest týdnů později bylo oznámeno, že se Kubica zúčastní testů na Hungaroringu po závodech F1. Kubica odjezdil 142 kol a patřil mu čtvrtý nejrychlejší čas.

Ale ani to mu nestačilo k návratu a v roce 2018 opět jen testoval a byl jako rezervní pilot týmu Williams. „Když jsem v roce 2019 dostal šanci sednout si zase do opravdového závodního auta v opravdovém závodě, bral jsem to, i když jsem věděl, by se musel stát zázrak, abychom dokázali vyhrávat,“ přiznává Kubica. „Bylo to frustrující. Nerad na to vzpomínám. Nejlepší vlastně byl hned první závod, kdy jsem, byť daleko za vítězem, dokázal projet cílem, a vrátil jsem se tak do světa Formule 1.“

Jak už zaznělo, v mezičase mezi nehodou ve Formuli 1 a jeho návratem dokázal Kubica velké věci v rallye, ale i v ostatních disciplínách. „Byl jsem jako člověk na křižovatce, hledal jsem sám sebe jako jezdec i jako Robert Kubica. Chtěl jsem se bavit, potřeboval jsem vědět, co můžu, na co dosáhnu, chtěl jsem cíl. Rallye mi paradoxně pomohlo k návratu na okruhy.“

Čtyři roky po nehodě slovo dalo slovo a Robert Kubica nastoupil s Martinem Prokopem v dvanáctihodinovém závodě v Mugellu. „S Martinem jsme se znali z rallye a rozumíme si, jsme kamarádi,“ usmívá se Kubica. „Na startu s jeho Mercedesem SLS jsme se domluvili hned, ale jemu se nelíbilo, že já jedu příliš tvrdě, a mně, že on příliš pomalu,“ rozesměje se Kubica při našem rozhovoru poprvé na plné kolo.

Jenže Prokop není jediný český závodník, se kterým se Kubica kamarádí. Moc pěkně mluví i o Eriku Janišovi a Janu Kopeckém. „V Česku máte nejen spoustu dobrých závodníků, ale taky skvělé fanoušky. U lidí v Česku musím ocenit odhodlání a vášeň pro motoristický sport, mnozí z nich mi často píšou, byť v Česku téměř nezávodím. Naposledy jsem jel v závod v Brně v roce 2001 v Eurocupu Formule Renault, o rok později jsme tam jen testovali.“

Vloni jezdil Kubica v DTM, ale bez větších úspěchů. Ale video z Nordschleife, kde řídí BMW M4, jasně ukazuje, že rychlost mu rozhodně nechybí.

„Letos pojedu Europe LeMans series. Je to něco úplně jiného, než jsem zvyklý, je to zase jiný sport. Srovnávat vytrvalostní závody s těmi sprintovými je jako srovnávat basket s volejbalem. Sice se hraje s míčem v tělocvičně, ale to je tak všechno. A v kategorii LMP2 jsou ty nejlepší vozy, které mají spoustu výkonu, vynikající aerodynamiku a hodně mi připomínají Formuli 1. Lidé si často myslí, že při vytrvalostních závodech je rychlost až na druhém místě, ale to není pravda, často dělí týmy i po čtyřiadvaceti hodinách jen sekundy. Souboje jsou dlouhé a tvrdé. Klade to nároky na auta, piloty i celé týmy. Vytrvalostní závody jsou zkrátka fascinující.“

Kubica se netají tím, že by rád vyzkoušel LeMans. „Ale to nezáleží jen na mně. Je to legendární závod a nejslavnější vytrvalostní podnik světa. Bylo by to skvělé, ale jestli budeme moci startovat, to záleží na organizátorech.“

Přátelství s Prokopem a partnerství s týmem Orlen, za který jezdí i skvělý polský dakarský závodník Jakub Przygoński, samozřejmě vzbuzuje i otázku, jestli se Kubica nechystá někdy v budoucnu na Dakar. „Před pár lety bych řekl jednoznačně ne, ale mluvil jsem s Martinem Prokopem a on mi říkal, že mě Dakar nepochybně čeká, že k němu dospěju. To jsem zrovna seděl v dílně v jeho autě. A Jakub mě už svezl v jeho závodním Mini, to bylo taky působivé. Teď už neříkám ne tak kategoricky. Spíš uvidíme. Bylo by to zase něco jiného, vyžadovalo by to spoustu práce a dalších věcí.“

Příležitost dělat rozhovor s Robertem Kubicou nebývá na denním pořádku. A byl to zážitek. O své nehodě v rallye mluvil věcně a bez emocí. O závodění ve formuli nadšeně. Ale nejvíc se usmíval, když vzpomíná na svoje začátky a pak na to, co ho čeká. „Miluju závodění, je to můj život. Každý závod, který vyhrajete, je skvělý. Ale nejvíc pro mě stejně byly asi závody motokár. Nejspíš to bylo tím, že jako dítě všechno prožíváte intenzivněji. A druhé nejvíc je to, co bude, protože člověk se má pořád na co těšit.“

Kubica bude navždy považován za jednoho ze ztracených šampionů F1 a jeho kariéra bude navždy spojena se slůvkem „kdyby“. Podle všeho ale ještě není zdaleka u konce. Bylo mi ctí a potěšením.