Bez blinkru, ale s mobilem v ruce. Devět věcí, které vás na silnici dostanou do maléru

K nedorozuměním a nehodám bude na silnicích docházet pořád. Proč lidé bourají, nám mohou napovědět policejní statistiky. Nejčastěji se bourá proto, že lidé nedávají pozor. Bourá se ale také proto, že lidé dělají na silnicích zcela neuvážené a podivné věci a manévry. Jedou, kam nevidí, nenechávají si dostatek místa a nedělají místo ostatním. Zde je připomínka devíti nejčastějších způsobů, které vás na silnici dostanou do problémů a kvůli kterým můžete mít snadno nehodu.

Tohle je jeden ze zajímavých fenoménů moderní doby. Jak se rozšířila bezpečnostní výbava aut (a to je po stránce pasivní, tak i aktivní bezpečnosti), plno řidičů se začalo spoléhat na to, že za ně dá přece jejich auto pozor a ochrání je. Jenže spoléhat se na systém samočinného brzdění před překážkou, adaptivní tempomat či asistenta proti opuštění jízdního pruhu je zhruba stejně nezodpovědné jako strkat ruku přes plot ke štěkajícímu psovi a myslet si, že vás nekousne.

Pamatujete, jak se pořád řešilo, že je telefonování za jízdy špatné? A teď nám řekněte, co je horší. Jestli řidič, který má sice mobil u ucha, ale aspoň kouká kolem sebe, nebo řidič, který má mobil na klíně, něco na něm ťuká, za jízdy na něj zírá a vůbec neví, co se kolem děje. Stejně tak bychom mohli jisté nebezpečí spatřovat v dotykových obrazovkách infotainmentů, které poutají až příliš mnoho pozornosti řidiče. Místo stále se zvyšujících postihů za držení mobilu v ruce bychom ale uvítali spíše efektivnější edukaci řidičů. Bohužel mnoho z nich z civění do mobilu vyroste až tehdy, když nedobrzdí a do někoho narazí.

Ukazatel změny směru jízdy je naprosto základní dorozumívací prostředek mezi řidiči. Dát včas ostatním najevo své úmysly znamená, že budou vědět, co se chystáte udělat, a můžou podle toho upravit svůj způsob jízdy. A třeba vám i udělat více místa, například v připojovacím pruhu, při odbočování a podobně. Naopak bez blinkru si koledujte o to, že do vás někdo akorát tak vletí.

Bohužel plno lidí drží v jedné ruce mobil a druhou mají ležérně položenou nahoře na věnci volantu. A nějakou třetí končetinu k obsluze páčky blinkrů už k dispozici nemají. Na silnici nejste sami a ostatní řidiči musí sledovat nejen vás, ale spoustu dalších aut. V hustém provozu jsme se tak naučili auta vnímat periferně a blinkr pomůže ostatním se připravit na to, že budete pravděpodobně zpomalovat a odbočovat, případně měnit jízdní pruh.

Mezi další projevy nepředvídatelnosti patří neschopnost jezdit plynule a udržovat zhruba podobné, odhadnutelné tempo, především pak na dálnici. Ale platí to i na silnicích nižšího řádu. Tím, že budete neustále zrychlovat a zase zpomalovat, šlapat bezdůvodně na brzdu a provádět další nepochopitelné manévry, značně zkomplikujete ostatním řidičům jízdu. Je to podobné jako již zmíněné nedávání blinkrů. „Proboha, co tam ten jedinec s tím autem dělá,“ řeknou si ostatní. A vy nadměrně poutáte jejich pozornost a znemožňujete jim pohodovou jízdu.

Udržování stálé rychlosti není u dnešních aut zas až takový problém, zvláště tehdy, když už má plno aut tempomat. A stejně jako u těch blinkrů, i v tomto případě maximální plynulostí značně usnadníte ostatním řidičům soužití s vámi, především pak v hustším provozu, když se kolem vás budou potřebovat zařadit další auta například při předjíždění a podobně. Mimochodem, všimli jste si, že nejčastěji zcela zbytečně zrychlují a zase zpomalují lidé, kteří buď telefonují, vykecávají se se spolujezdcem nebo zírají všude kolem, jen ne na silnici? A to jsme zase u té první kapitoly.

Neustále jsme ze všech směrů masírováni tím, jak je rychlá jízda nebezpečná. Ale nebezpečná je i jízda pomalá. Člověk, který se pohybuje v provozu výrazně pomaleji než ostatní, vytváří špunt a nebezpečné situace. Jen si vzpomeňte, jaká to byla „pohoda“, když jste na té hlavní silnici v hustém provozu dojeli traktor. To je možná extrémní příklad, ale podobnou nebezpečnou překážkou v provozu jsou i řidiči osobáků, kteří by teoreticky mohli jet rychleji v proudu ostatních aut.

Proč je přehnaně pomalá jízda nebezpečná? Protože nás ostatní, kteří jsme schopní udržovat zcela přirozené tempo, začnou všude za každou cenu předjíždět, jen aby se vás už zbavili. Že jedete přehnaně pomalu, poznáte tak, že vás začnou předjíždět i tříválcové fabie, dacie a dodávky s vlekem. A že se na vás lepí kamion. Vrcholem jsou pak lidé, kteří i na dálnici nejedou ani osmdesátkou, takže je pak ty kamiony začínají předjíždět. Je nám jasné, že se někteří řidiči na rychlejší tempo necítí, ale je pak na zváženou, jestli by nebylo lepší se přesunout na silnice nižšího řádu s ne tak hustým provozem, kde výrazně nižší tempo jednoho řidiče neznepříjemní život tisícům dalším a nebude vytvářet vyhrocené a nebezpečné situace.

Kdo jezdí denně po pražské Jižní spojce a dalších víceproudých páteřních komunikacích, určitě si již všiml, že nejrychlejší je to vždycky v tom úplně pravém pruhu. Všichni totiž jedou uprostřed, případně vlevo. Chování v pruzích jsme se věnovali již v samostatném článku, takže teď jen připomeneme, proč je blokování provozu v prostředním nebo levém pruhu nebezpečné.

Vytváříte tak špunt a extrémně snižujete propustnost komunikace. Ostatní řidiči se vás ale většinou bojí podjíždět vpravo. „Středoproudaři“ se navíc často rekrutují z jedinců, kteří nejsou schopní jet stejně rychle jako ostatní provoz, takže vytváří opravdu nebezpečnou překážku a lidé je při první příležitosti předjíždějí na všechny způsoby. Většinou to končí tak, že oni jedou svých pětašedesát na osmdesátce a před nimi se srazí dva nešťastníci, kteří už to nemohli vydržet a vystresovaní předjeli „špuntaře“ jeden zprava a druhý zleva.

Nikdo není neomylný a každý občas na silnici zazmatkuje či špatně odhadne situaci. Nebo jen nepřečte počínání ostatních, kteří tomu třeba nezablikáním nebo nepředvídatelnou jízdou zrovna dvakrát nepomohli. Proto je dobré se na nikoho nelepit, necpat se do každé malé mezery a počítat s tím, že dotyčný si to ještě může na poslední chvíli rozmyslet. To jsou všechny ty ťukance při přejíždění z pruhu do pruhu a nepochopení úmyslů druhého řidiče.

Nelze počítat s tím, že všichni pojedou přesně podle vašich představ. Některým ta orientace třeba v neznámém prostředí trvá o poznání déle, případně si ještě nejsou za volantem zcela jistí a potřebují více času a prostoru pro své manévry. Každý tak potřebuje na silnici kolem sebe trochu více místa (to platí hlavně pro motorkáře, kteří ve skutečnosti zabírají stejně místa jako auto), a když se pak na někoho lepíte, ten mu manévrovací prostor značně zmenšíte.

To, že máme dle zákona přednost v jízdě, ještě neznamená, že ji opravdu dostaneme. Typickým příkladem podobných naprosto zbytečných kolizí jsou srážky na parkovištích u obchodních domů a jiných chrámů konzumu, kde jsou ostatní řidiči zaměstnáni hledáním parkovacího místa co nejblíže východu a myšlenkami nad tím, jaký že produkt je dnes ve slevě, než pamatováním na pravidlo přednosti zprava a sledováním případného značení.

Platí to ale i jinde v provozu, především na ne zcela jednoznačně srozumitelných křižovatkách. Jakmile vidíte ceduli „Pozor, změna přednosti v jízdě“, můžete si být stoprocentně jistí tím, že tam každý pojede podle starých zvyklostí. Také je dobré pamatovat na to, že ne každý dobře odhadne vaši rychlost a může si prostě jen říkat, že to stihne, než přijedete. O tomhle by mohli vyprávět hlavně motorkáři, případně všichni řidiči, kteří jezdí výrazně rychleji než okolní provoz. Když někdo doslova letí vysoko nad rychlostním limitem (či rychlostí okolního provozu), nemůže čekat, že mu budou ostatní uhýbat a že mu každý přednost v jízdě dá.

Pokud chce někdo honit auto (nebo motorku) na samotný limit přilnavosti, nechť se přesune na závodní okruh. Na silnici na to není prostor a především nebývají rozhledové podmínky takové, aby to šlo. Nikdy totiž nevíte, co se může za zatáčkou schovávat. Proto si vždy nechávejte dostatečnou rezervu pro korekci a vždy jeďte pouze tam, kam vidíte. Spoléhat se na to, že za nepřehlednou zatáčkou bude volno, je zhruba stejné jako již zmíněné spoléhání se na to, že dostanete přednost.

Pískající pneumatiky nejsou signál, že umíte jet rychle. Možná máte v ten moment pod kontrolou auto, ale nemáte pod kontrolou sami sebe. Silnice jsou plné nepředvídatelností, nečistot, vylité nafty a děr. A vy se pak snadno stanete součástí statistiky „nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky“ (to, když vám to uklouzne na vodě nebo třeba štěrku), případně „nepřizpůsobení rychlosti dopravně technickému stavu vozovky“ (to, když špatně odhadnete zatáčku nebo horizont a vyletíte ze silnice). Mimochodem, to druhé je letos podle policejních statistik nejtragičtější příčina dopravních nehod zaviněných řidiči motorových vozidel.

Tenhle nešvar se rozmohl hlavně teď s rozvojem palubních kamer. Plno řidičů samo sebe pasovalo do role jakýchsi samozvaných strážců pořádku a silniční PS VB. Možná už jste si všimli, jak právě člověk, kterému kolem celého auta visí laciné čínské kamery, že snad přes ně ani nemůže vidět ven, přímo vyhledává a snad i úmyslně vytváří konfliktní situace, jen aby měl materiál do videa, které pak může zveřejnit na internetu. Rádi bychom připomněli, že monopol na výchovu řidičů v provozu a jejich případné trestání má u nás pouze policie. To, že chce jet někdo rychleji než vy, je přece jeho starost a případně starost policistů s radarem. Vám nepřísluší někoho takového vychovávat, už proto, že nemáte ani ponětí o tom, proč dotyčný jede rychle.

Vůbec nic proti palubním kamerám jako takovým nemáme, protože mnohdy mohou sloužit jako jediný důkaz třeba v případě nehody. Už se mnohokrát stalo, že druhý řidič po kolizi zpanikaří a snažil se z místa nehody ujet. To je ale zas na jinou debatu. Vy se prosím jen snažte v provozu chovat předvídatelně, mějte neustálý přehled o situaci okolo a nesnažte se za každou cenu ostatním vnucovat svou vlastní představu o bezpečnosti a plynulosti provozu. Jinak se také může stát, že narazíte na poněkud labilního jedince, který vám klidně bude chtít jednu vrazit. Vážně vám stojí za to problikávat někoho jen proto, že vás na rovné a přehledné silnici předjel?