9 nejčastějších omylů a mýtů o ojetinách

Časy se mění, ale některé omyly a mýty o ojetinách mezi lidmi přetrvávají. Pokusme se tedy nejčastější mýty vyvrátit a ukázat si, kde se vlastně vzaly a proč už dnes neplatí. Je také potřeba upozornit na to, že v případě ojetých aut se zkrátka bavíme o použité věci, a pokud jde o kvalitu a spolehlivost, tak bude vždycky nesmírně záležet na stavu konkrétního kusu. Tak co si tedy lidé nejčastěji říkají, ale co zároveň nemusí být (nebo už není) tak úplně pravda?

Na trhu nových vozů bývají naftové verze výrazně dražší, ale mezi ojetinami se tento rozdíl zmenšuje. Některé modely jsou dokonce s dieselem levnější, takže se logicky plno zájemců domnívá, že takové auto se přece vyplatit musí, když má menší spotřebu. Jenže moderní diesely jsou nesmírně složité a po větších nájezdech také dost rizikové. Takže i když mají spotřebu třeba o dva litry na 100 km nižší než srovnatelný benzinový motor, nutné investice do oprav drahých součástí výhodu v nižší spotřebě zase smažou. Neříkáme, že se žádný diesel dnes nevyplatí, ale těch opravdu dobrých je na trhu málo, a aby dával smysl, musíte toho najezdit opravdu hodně.

Vozy značky Škoda jsou u nás dlouhodobě nejžádanější, a to jak na trhu nových aut, tak mezi ojetinami. Ačkoli lze vyjmenovat plno dobrých modelů a motorizací, ne vždy musí být škodovka ta nejlepší koupě. Některé modely jiných značek jsou spolehlivější, jiné mají zase lepší výbavu a stojí méně. Neříkáme, že se musíte všem škodovkám vyhnout obloukem, ale pokud vás k její koupi nenutí patriotismus, určitě najdete na trhu lepší, nebo výhodnější (a spolehlivější) auto.

Tradičně nejhorší pověst mají ojetá auta vyrobená v Itálii a Francii. Ono to ale hlavně vychází ze zkušeností lidí, co si přivezli těsně po revoluci nějakého starého Citroëna nebo Fiata svařeného ze tří bouraček a se zbastlenou elektronikou. Taková auta se prodávala za cenu šrotu, ale bylo to prostě něco jiného než Škodovka, a bylo tak jedno, že tomu nefungovala světla a nestartovalo to. Je ale pravda, že trochu horší období prodělaly hlavně francouzské značky na přelomu tisíciletí, kdy experimentovaly s komplikovanou elektronikou.

Ale podobně zlobily i mercedesy, volkswageny a třeba také opely. Nedá se říci, že by dnes francouzská nebo italská auta byla výrazně horší, než je nějaký obecný průměr. Vždycky nesmírně záleží na pečlivosti majitele. A třeba francouzská auta poslední doby, hlavně peugeoty, mají mimořádně kvalitní antikorozní ochranu.

Na tohle opravdu pozor. Je to jenom kus papíru a na ten si může každý napsat, co se mu zachce. Orazítkovaná serviska, ještě nadepsaná stejným písmem a stejnou tužkou, je velmi podezřelá. Jestli chcete mít jistotu, ověřte si servisní historii přímo v oficiálním servisu automobilky (dnes mají auta už vlastně jen elektronické servisní knížky), případně v nezávislých servisech, kam auto údajně jezdilo. U více ojetých aut se ale rozhodujte hlavně podle celkového stavu. Někteří majitelé si totiž základní servis dělají sami a podrobné záznamy o tom nevedou.

Věděli jste, že zhruba tři čtvrtiny ojetin za sebou mají nehodu? A čím jsou auta starší, tím je větší pravděpodobnost, že už nějakou tu kolizi prodělala. Samozřejmě něco jiného je drobný ťukanec a pak auto otočené na střechu nebo omotané o strom. Velké bouračky jsou samozřejmě horší, ale někdy, při dodržení správných postupů, lze auto spravit tak, aby ještě plnilo svou funkci. Nejrizikovější jsou ale takové ty zbastlené „svařáky“ z několika kusů, které mají vyndané airbagy a jejichž původní pevnost a schopnost znovu chránit posádku v případě nárazu je dávno pryč. Poznat bourané a špatně opravené auto ale nemusí být těžké.

Bůh ví, proč zrovna Německo znamená mezi českými kupci ojetin jakousi záruku kvality, původu a spolehlivosti. Snad že jsou údajně u našich západních sousedů lepší silnice, že se tam nebojí za auta utrácet víc, že na nich nešetří a že jsou tam ojetiny levnější než u nás. No, to možná platilo tak na počátku 90. let minulého století, kdy se začala ojetá německá auta dostávat k nám. Ale dnes? Většina Němců na svá auta na operativní leasingy kašle a servis neřeší preventivně.

S původem vozů se tam také všelijak kouzlí, a hrozí tak, že se kupec bude marně domáhat reklamace u „Mercedesu po místním důchodci“, co byl ve skutečnosti Mercedes bouraný v Albánii, ukradený v Rumunsku, ale ano – s německými doklady.

Tachometry se stáčí. Ano. A ne jen u nás, ale všude. Možná to už nejde u některých aut tak jednoduše, ale podvodníci si vždycky poradí. U ojetin je teď sice mnohem jednodušší ověřit poslední údaje z STK, kde se kilometry zapisují (a databázi si vedou i servisy), ale největší riziko je právě v dovezených ojetinách, zejména z jihu Evropy, kde si servisy a úřady s evidencí tachometrů moc hlavu nelámou.

Podvodník před první českou STK stočí auto tak, jak se mu zlíbí, a nikdo nic nepozná. Když ale věříte tomu, že ten naftový Superb ze Španělska má za deset let najeto 64 000 km, těžko vám někdo pomůže. Stačí používat rozum a prosté počty. Desetiletý diesel bude mít najeto minimálně 200 tisíc, spíše 300.

On je to byznys jako každý jiný. Prodejce chce levně koupit a draze prodat. Kdo kupuje ojeté auto, musí si hlavně uvědomit, že kupuje použitou věc, která nemá a nikdy už mít nebude vlastnosti a stav věci nové. Možností ověření původu a technického stavu je ale dnes mnoho. Slušný prodejce ojetých aut nebude mít problém předložit všechny doklady a dokumenty, a hlavně vám umožní, abyste si auto před koupí nechali prověřit v nezávislém servisu.

Kultura prodeje ojetin se u nás postupně zlepšuje. Navíc v době internetu není zas takový problém si ověřit nezávislá hodnocení jednotlivých prodejců a reference zákazníků. Koupit auto u zavedeného prodejce ojetin už nemusí být taková past. A pro někoho, kdo technice aut nerozumí a neví, na co se zaměřit, je to rozhodně bezpečnější cesta, než kupovat auto od neznámého člověka někde na ulici. Když už, tak v zavedeném bazaru vám aspoň neprodají kradené auto nebo takové, na které je uvalena exekuce.

Tohle je jeden z nejčastějších omylů lidí, kteří vidí trh ojetých vozů jako snadnou a levnou cestu k luxusnímu autu premiové značky. Chápeme, on ten sedmičkový bavorák s třílitrovým dieselem a plnou výbavou, který jako nový stál přes tři miliony, vypadá pěkně. Ale musíte si uvědomit jednu věc. Teď tohle auto sice stojí desetinu původní ceny, ale servis na něj a díly stojí pořád stejně jako na auto za tři miliony. A navíc je pravděpodobné, že budete ty díly a servis potřebovat mnohem častěji.

Udržovat takové auto v dobrém stavu rozhodně něco stojí a i pravidelné návštěvy servisu bez mimořádných oprav jsou položky v řádu několika desítek tisíc. Nehledě na to, že takové luxusní vozy mají velice složitou techniku, která se může snadno rozbít. Bohužel stav takových ojetin často odpovídá tomu, že jsou provozované lidmi bez dostatečného rozpočtu.