Osm věcí, které jste nevěděli o Mercedesu SL

Podívejte se na osm věcí, které možná nevíte o legendárním Mercedesu SL.

Tedy vlastně jednomu Američanovi, který se navíc narodil v Austrálii, ale to už je detail. Jmenoval se Maximilian Edwin Hoffman a bylo to Newyorčan jako poleno. Nebyl to designér ani konstruktér, ale SL by bez něj stejně nevzniklo. Byl totiž vlivným dovozcem luxusních evropských automobilů a nebýt toho, že si závazně objednal rovnou tisícovku silničních Mercedesů SL, automobilka by je vůbec nezačala stavět. Hoffman si ale naštěstí byl jistý trhem, který tenkrát v Americe rostl.

A ne jen tak ledajakém! Závodní Mercedes 300SL W194 z roku 1951 bylo neuvěřitelně univerzální auto a jako první bylo postavené tak, aby bylo co nejlehčí. Superlehké. Super Leicht. Prostě: SL. Vůz už od začátku disponoval vzhůru otevíranými dveřmi a dokázal excelovat na dlouhých silničních závodech jako Mille Miglia, na uzavřených tratích, například v Le Mans nebo na Nordschleife, stejně jako ve smrtícím maratónu na šotolinových cestách, závodě Carrera Panamericana. Nenapadá mě žádné dnešní závodní auto, které by zvládlo okruh a rally zároveň, a navíc přitom dokázalo vítězit.

Přesněji řečeno trvalo půl roku, než po Hoffmanově objednávce dokázali ze závodního auta vytvořit silniční verzi. První dva předprodukční modely se objevily na stánku automobilky na newyorském autosalonu a uchvátily návštěvníky. Jasně, závodní auto se určitě vyvíjelo déle, ale dovedete si představit, že by někdo vzal dnešní speciál LMP1 a za půl roku z něj postavil supersport použitelný v každodenním provozu? Já tedy hodně těžko…

Netuším, jestli se Hoffmanovi v padesátých letech nějak přezdívalo, ale jsem si zatraceně jistý, že případná přezdívka nezněla „Mad Max“. Nebyl totiž vůbec šílený, právě naopak, byl velmi příčetný. Myslel do budoucna, byl pragmatický a měl skvělý odhad. Jakmile se tedy 300SL začalo prodávat a Hoffman uviděl nadšení zákazníků a skvělé prodejní výsledky, okamžitě začal Stuttgart přesvědčovat o vývoji otevřené varianty vozu. Američani na to tenkrát měli (něco jako dnes Číňani) a jejich touha mít nad hlavou 60 mil prostoru byla nezměrná. Není divu, že se všechny následující generace vyráběly už čistě jako kabriolety…

Gullwing neboli racčí křídla. Jestli jste nikdy neviděli Mercedes 300SL přijet k chodníku a nesledovali s otevřenou pusou tu nezměrnou eleganci, se kterou se trojnásobně prohnuté dveře vznesou vzhůru, máte v životě zásadní mezeru. Mercedes je ale nevytvořil kvůli wow efektu – závodní auto mělo totiž velmi vysoké a široké prahy, které pomáhaly zlepšit tuhost lehounkého nosného rámu (měl pouhopouhých 50 kg). Celé závodní auto vážilo neskutečných 870 kg, z velké části díky masivnímu použití hliníku. Prahy byly skutečně vysoké, sahaly prakticky do poloviny výšky vozu a klasické dveře se do nich prostě zamontovat nedaly. Vzhůru otevíraná racčí křídla to vyřešila geniálně a navíc s famózním stylem.

Cože? Kdo si může dovolit tvrdit něco tak nestydatého? Kabriolety mají přece vždycky horší jízdní vlastnosti než kupé! Ano, většinou je to pravda, jenže 300SL Convertible vzniknul až po ukončení výroby kupé v roce 1957 a to znamená, že technici z Mercedesu mohli provést několik zásadních úprav a vylepšení. Nová byla zadní náprava, která poskytovala lepší přilnavost. Převodovka dostala lepší synchrony. V kolech se objevily kotoučové brzdy Dunlop. Motor dostal lehčí blok ze slitiny.

Rezervní kolo bylo přemístěno, takže se do kufru najednou vešla i nějaká ta zavazadla, a navíc jste dostali i sundavací hardtop střechu, což v zimních měsících udělalo z kabrioletu pohodlnější auto, protože Gullwing měl po několika letech provozu problémy s těsněním kolem dveří a posádka bývala občas trochu navlhlá. Kabriolet je prostě lepší, bezpečnější, líp vybavený a uvnitř sušší. Dneska ale stejně dáte násobně víc peněz za Gullwing. Prostě, ty dveře…

Jo, ten chlápek, co namaloval konzervu rajské polévky. Po tomhle buranském úvodu, který osvícenou ikonu pop-artového hnutí zredukoval na tiskaře plakátů, to pojďme vzít trochu vážně. O Warholovi každý ví, že byl skvělý malíř, filmař, autor a – zcela bezpochyby – fantastický obchodník. Když se nad tím ale zamyslíte, byl také naprosto skvělý dokumentarista. Dokázal zachytit ducha doby, byl vždycky tam, kde se dělo něco zásadního, už od svého prvního roku studia umění. Zachycoval postavy od Marilyn Monroe po Mao Ce-Tunga. Taky ale celkem ochotně přijímal zakázky a pánové v PR oddělení Mercedesu toho okamžitě využili. Jak lépe zajistit svému autu nesmrtelnost než ho svěřit nejznámějšímu umělci své doby? Kvůli autorským právům samozřejmě nemůžeme Warholovo umělecké dílo zkopírovat sem, ale zadejte do vyhledávače „Warhol 300SL“ a uvidíte…

Přestože civilní verze Gullwingu byla o pořádný kus těžší než závodní auto, zvládla jezdit stejně rychle. Takhle prostě tenkrát Mercedes fungoval – nemohli udržet nízkou hmotnost, tak zvedli výkon, aby to dohnali. Jejich supersport přece nebude pomalejší než závoďák! Ten sice používal největší motor, jaký měl tehdy Mercedes k dispozici, třílitrový řadový šestiválec z civilního Mercedesu Model 300, ale k jeho plnění používal karburátory. Silniční Mercedes 300SL je vyměnil za mechanické vstřikování Bosch, což byl tehdy úplně nový a na svou dobu velmi komplikovaný systém. Výkon motoru ale z původních 175 koní vzrostl na 215 a později dokonce na 240 koní.