5 neznámých sedanů ze známých aut

Po celém světě se v průběhu 24 let prodalo skoro 5 600 000 oblíbených "erpětek". Zlomek z celkového množství vyrobených aut (30 790 ks) pak připadal na variantu s batohem na "zádech". Čtyřdvéřová verze Siete7 přišla dva roky po uvedení typu R5, jenž byl v prvních letech výroby pouze dvou- (resp.tří-) dvéřový. Vyráběla se ve Španělsku, kde se jich také prodalo nejvíce. S R5 sdílela množství dílů, zásadní konstrukční rozdíl pak byl v rozvoru náprav, který byl u sedanu o 6 cm větší. Sedmička se nabízela pouze s pohonnou jednotkou o objemu 1,0 litr. V roce 1979 prodělal typ drobné kosmetické změny a o rok později dostal inovovaný motor o objemu 1,1 litr. Produkce sedanu skončila v roce 1982, když Renault uvedl model R9.

Francouzská "Kachna" se dočkala mnoha karosářských verzí, avšak sedan patří u nás mezi ty nejméně známé. Bodejť by ne, když jeho domovinou byla Jižní Amerika, konkrétně Argentina a Chile (existují i evropské verze "sedanu", ty však nemají předělanou karoserii, ale pouze přidělanou nástavbu zavazadelníku). První dvanáctikoňové 2CV sklízely u jihoameričanů posměch - směšně vypadající automobil s nepraktickou karoserií a nevalným výkonem motoru byl pro řidiče, zvyklé na rozměrné severoamerické koráby s hřmícími V8 pod kapotou, šlápnutím vedle. Konstruktéři se tedy rozhodli vůz poupravit a přizpůsobit potřebám potenciálních zákazníků. Předělaná karoserie s rozměrným kufrem byla tou ideální cestou jak vůz zatraktivnit. Běžný uživatel ocenil lépe využitelný zavazadlový prostor, stejně jako farmáři, kteří vzadu převáželi ovoce, zeleninu a také zvířata. Překřtěná dostupná Citroneta umožnila řadě jihoameričanů pořídit si svůj první sedan a to buď čtyř nebo dvoudvéřový, k dispozici byla i varianta pick-up (fakticky však "pouze" ochuzená o víko zavazadelníku). 2CV Citroneta vydržela v produkci do roku 1973, celkově vyrobila továrna v Arice přes 200 000 2CV a jejich derivátů. Všech variant populární "Kachny" se mimochodem vyrobilo kolem 9 milionů.

Dobrá, mluvit o dvoudvéřovém Mini se zavazadelníkem jako o sedanu je v současné době hatchbacků, liftbacků či čtyřdvéřových kupé trochu zavádějící, na druhou stranu se verze s více dveřmi nikdy nedělala (současné Mini ignorujme). V roce 1961 se poprvé veřejnosti představily modely Wolseley Hornet a Riley Elf. Koncern BMC používal značky Wolseley a Riley podobným způsobem jako v současnosti Citroën značku DS - pro designově pozměněné luxusnější verze běžné modelové řady. Při proměně z Morrisu Mini Minor tedy dostaly odlišnou masku na přídi a tříprostorovou karoserii s objemnějším prostorem pro zavazadla. Rozvor zůstal nezměněn; narostla délka i hmotnost. Wolseley Hornet i Riley Elf se od sebe lišily pouze minimálně a dělily motoristickou veřejnost na dva tábory. Jedna strana vozy odmítala proto jak vypadaly a označovala je za šeredné a zbytečné, druhá strana pak byla nadšena kvůli pocitu luxusu jaký automobily poskytovaly. V produkci vydržely až do konce šedesátých let. V roce 1969 se pak v továrně Blackheath v Kapském městě začala vyrábět verze Austin Mini Mk3 Sedan s klasickou maskou. Původních Mini se v rozmezí let 1959 - 2000 prodalo na 5,4 milionu, jihoafrických verzí sedan však bylo zanedbatelné množství - skrz pouze dvouletou produkci vzniklo 3871 kusů.

Oproti ostatním vozům v naší pětici se tentokrát jedná pouze o studii vozu, která nebyla realizována (na rozdíl od jediného realizovaného prototypu provedení combi, či spíše sportback). V roce 1963, dva roky před uvedením veleúspěšného modelu Lee Iaccocy, zkoušeli designéři a konstruktéři variantu Mustangu, která by byla vstřícnější pro rodiny s dětmi. Návrh však byl ve finále zamítnut, protože by vůz svou velikostí zasahoval do teritoria jiného modelu a to sice Fordu Falcon. Úspěch současného Mustangu a celkové rozmáhání se formátu čtyřdvéřových coupé nicméně myšlenku na přidání druhého páru dveří přináší zpět. 

Při procházení hlubin internetu na mně nejednou vykoukla neznámá verze Nissanu Skylinu s pár změnami, silnou vizuální podobností a odlišným značením oproti spřízněným modelům. Avšak výroční R33 od Autechu docela nakopla můj zájem. Společnost pracující přímo pro Nissan totiž přesně před dvaceti lety připravila čtyřdvéřový sedan R33 Skyline GT-R se stejnými výkonovými parametry jako coupé. Takže motor RB26DETT, neboli 2.6 l twin-turbo s 305 koni a k tomu náhon na všechna čtyři kola. Světlo světa spatřilo pouze 447 vozů a je tak lahůdkou pro opravdové znalce, zatímco dvoudvéřová GT-R jsou zpopularizovaná mezi fanoušky po celém světě. Můžete namítnout, že úplně první generace pyšnící se znáčkem GT-R byla také v provedení sedan (PGC10). A budete mít pravdu. Na druhou stranu máme za to, že novější modely jsou celkově známější (třeba díky tuningovým úpravám).