5 aut, kterých se bojí i legenda rallye Walter Röhrl

Jen pro pořádek, Walter Röhrl  je bývalý závodní jezdec, který se prosadil hlavně v 80. letech v rallye, kde se stal dvakrát mistrem světa v letech 1980 a 1982. Ale o mistrovské tituly mu příliš nešlo – závodil hlavně pro radost, je to opravdový nadšenec, který žije svůj sen. Kromě rallye si vyzkoušel také DTM, neblaze proslulý vrchařský závod Pikes Peak a zámořský seriál IMSA. Po ukončení aktivní kariéry se stal hlavním testovacím jezdcem Porsche, a tak se zasloužil o vznik ikon jako jsou 959, Carrera GT nebo poměrně nedávná 918 Spyder. Přesto všechno se najde pět aut, ve kterých měl i on sám lidově řečeno „sevřené půlky“.

Porsche 935 byla úspěšná, a také extrémní závodní verze 911 Turbo generace 930, nástupce Porsche 911 RSR z první poloviny 70. let. A když říkáme extrémní, tak to myslíme vážně – vrcholná verze, přezdívaná „Moby Dick“, měla vzadu plochý šestiválec, ale přeplňovaný obrovským turbodmychadlem s šílenou prodlevou, takže jezdec musel být velmi opatrný na plynu. Dosahovalo výkonu až 850 koní při hmotnosti pouze něco málo přes 1 000 kilo. Mělo tolik síly, že mu stačila pouze čtyřstupňová převodovka – víc kvaltů zkrátka nebylo potřeba…

Vyhrálo 24 hodin v Le Mans, v Daytoně, v Sebringu, ale i 1 000 km Nürburgringu. Z 370 závodů, do kterých bylo nasazeno, jich vyhrálo 123.

„Pamatuji si, že jsem ho jednou řídil na mokru – volant jsem svíral oběma rukama a ještě přidržoval kolenem. Když vám auto ustřelí ve sto osmdesáti, ještě se to dá. Ale ve dvoustovce už to začíná být problém,“ vzpomíná Röhrl

Carrera GT byla ve své době velmi oblíbená. Na drtivě rychlé superauto byla i poměrně pohledná a uhlazená, na rozdíl od současníka jménem Ferrari Enzo. Jde také o jedno z posledních analogových superaut – na jejích 612 koní z 5,7l desetiválce jste si museli vystačit výhradně s manuální převodovkou, poháněna byla výhradně zadní kola. Svého času udělala rekord na testovací trati Top Gearu.

„Řídilo se úplně jako závodní auto, ale byl tu velký problém s pneumatikami – nikdy jsme pro auto neměli pořádné obutí. Jednu mám a dodnes jezdí na původních pneumatikách…“

Audi Quattro bylo sportovní kupé vyráběné od roku 1980. V průběhu „osmdesátek“ si pak udělalo slušné renomé ve světě rallye. Už v prvních letech nasazení se osvědčilo, v roce 1982 pak pomohlo Audi vyhrát Pohár konstruktérů. To byla verze A1 s výkonem 300 koní a hmotností 1 150 kg. Poté přišla právě verze A2, která používala kompozitní materiály na všech viditelných dílech karoserie. Hmotnost tak klesla na 960 kg, naopak výkon vzrostl na 360-370 koní.

„Tohle auto uměli pořádně řídit jen dva nebo tři lidé na světě, nebyla to žádná sranda. Ale za jeho volantem jsem se skvěle bavil. A navíc, ten pětiválec měl opravdu skvělý zvuk…“

Po úspěších ve zrušené Skupině B se Audi rozhodlo expandovat do zámoří, aby nakoplo klesající prodeje. Navíc se jim ve skladě válela spousta závodních dílů, a tak Němci s tímto vybavením vtrhli do amerického seriálu IMSA, v podstatě tamní obdoby seriálu cestovních vozů. Audi sice tehdy v roce 1989 šampionát nevyhrálo, ale to jen proto, že se protáhl vývoj auta a tím pádem nestihli hned první dva závody. Auto designově vycházelo z modelu Audi 90, mělo s ním ale pramálo společného. 2,2 litrový přeplňovaný pětiválec tu dosahoval výkonu až 720 koní, tato síla pak šla přes šestistupňový manuál na všechna kola. Dokázalo způsobit slušný poprask – a o to tehdy šlo především.

„Mělo neskutečný výkon. I na hladkých gumách a s pohonem všech kol za vámi při průjezdu zatáčkou zůstaly čtyři černé čáry. Bylo fantastické…“

Porsche 911 GT2 asi netřeba sáhodlouze představovat. Původní generace 993 si vysloužila neblaze proslulou přezdívku Widowmaker, nebo-li „Ovdovovač“. To však neznamená, že následující, modernější generace byly snad vyměklé. V generaci 997 dávala 530 koní z dvakrát přeplňovaného šestiválce – v podstatě šlo o drtivě rychlou 911 Turbo s více koníky a méně poháněnými koly.

Auto jste si mohli objednat výhradně s manuální převodovkou. Výkony tehdy byly z říše superaut – stovku udělalo pod 4 sekundy, dvousetkilometrovou rychlostí stihlo jet do deseti sekund od rozjezdu a pokračovalo až na 330 km/h.

„Na konci sekce Pflanzgarten na Nordschleife jsem s ním jednou jel 307 km/h. To je víc než v závodním autě. Začalo trochu plavat. Není tady prostor pro chyby, uděláte jednu a může to být taky vaše poslední…“