3 zapomenutá superauta, o kterých jste nikdy neslyšeli

My však dnes víme, že existují výjimky jako Koenigsegg  a Pagani, automobilky z paradoxně zcela opačných konců Evropy, kterým se doslova za pár dekád podařilo vyšvihnout rovnou mezi špičku. Třeba se pánové Koenigsegg a Pagani poučili právě z těchto příběhů…

Koncem osmdesátých let se nechal inspirovat závodník Fulvio Ballabio prototypem Lamborghini Countach Evoluzione, prvním prototypem silničního auta vyrobeného kompletně z karbonu, a které navrhoval jistý pan Pagani… Ballabio v této konstrukci vycítil potenciál, a tak se přesídlil do Monte Carla, kde založil firmu MCA – tedy Monte Carlo Automobile.

Aby udělalo MCA díru do světa, muselo být výjimečně. A počátky byly slibné – karbonové šasi, V12 od Lamborghini, a maximální rychlost až 350 km/h. Automobilka stihla vyrobit jen pět kusů strhujícího sporťáku, a když studna vyschla, Ballabio prodal práva na design gruzínskému podnikateli, který auto mírně modifikoval a přejmenoval na MIG – zkratkové slovo vzniklo spojením názvu historické provincie Migrelia a počátečního písmena jeho rodné Gruzie. Vůz celým jménem MIG M100 si zajezdil v roce 1993 v Le Mans, avšak bez úspěchu.

Ballabio však dostává plusové body za design, který ve své finální verzi GTB udělal z MCA poměrně pohledné auto. Zajímavé potom je, že jeden z pěti vyrobených kusů se prodal před čtyřmi lety za více než 200 tisíc dolarů – a 4,6 milionu korun je slušná suma na auto, které je vlastně takový pojízdný mýtus.

Zasvěceným je název Lola podezřele povědomý – a vaše podezření je oprávněné, Lola je jeden dnes už v podstatě tradičních výrobců závodních aut. Koncem sedmdesátých let si potom vedení týmu Lola potykalo s italským designérem jménem Giovanni Michelotti, dali hlavy dohromady, a vědomosti se pak pokusili dát dohromady s kontem jistého kanadského podnikatele.

Ultimo GT bylo z velké části založeno na úspěšném receptu závodní Loly T70, v modelu Ultimo se však usídlil 8,2l osmiválec Chevrolet. Auto údajně mělo disponovat výkonem 625 koní, stovka okolo tří sekund a obligátní maximálka 320 km/h tak málokoho překvapí. Jenže osud měl jiné plány…

Karoserie byla z hliníku a oceli, přední a zadní část potom byly z vyztuženého laminátu. Kdyby se zadařilo, mohla Lola být s přehledem mezi nejrychlejšími vozy světa, jen uvažte – současník Ferrari Berlinetta Boxer měl sice charakteru na rozdávání, ale v reálu nebyl o mnoho rychlejší než soudobý prémiový německý sedan. Porsche tehdy potenciálního konkurenta ani nemělo, a takové Lamborghini Countach bylo vlastně rychlejší na plakátu než v reálných podmínkách. Mělo jedinečný motor, který navíc seděl uprostřed vynikajícího šasi závodního auta.

Jenže člověk míní, pánbůh mění. Hlavní designér Michelotti zemřel ve věku pouhých 59 let, údajně na autě pracoval do poslední chvíle. Ultimo se pak v roce 1981 ukázalo na ženevském autosalonu, šlo ale vlastně jen o formalitu a jakýsi posmrtný dárek návrháři. Ultimo GT se tak narodilo mrtvé.

Jedna zajímavost hned na začátek – vzhledem k tomu, že Bugatti vlastní koncern Volkswagen, leckdo by řekl, že Bugatti je spíše německá automobilka než francouzská – a nebyl by daleko od pravdy. S ohledem na tuto skutečnost je tak Venturi 400 GT stále nejrychlejším sporťákem, který kdy měl francouzský pas.

400 GT bylo od prvopočátku zamýšleno primárně jako homologační vůz pro Le Mans. Vzali tedy stávající model Atlantique, zásadně jej překopali pro použití v závodech, a pak mu obrousili hrany, aby bylo možné jej přihlásit „na značky“.

Technika zněla slibně – za sedadly burácela V6 od skupiny Peugeot-Renault-Volvo, tedy zkráceně PRV. Tento motor se objevil například i v Citroënu XM, Deloreanu DMC-12 nebo dokonce v rekordní střele z Le Mans, WM Peugeotu P88 s maximálkou 407 km/h. Třílitrové biturbo tu dávalo výkon slušných 408 koní a 520 Nm. Tato síla rozpohybovala 1 150 kg ne-zrovna-těžké auto z klidu na stovku za 4,7 sekundy a dojelo až ke 290 kilometrové rychlosti. Na laťku nastavenou Ferrari F40 tak ztrácelo jen nějakých 30 kilometrů v hodině.

Znali jste některé z nich? Já se přiznám bez mučení, že jsem dosud znal pouze MCA, protože díky sponzorovi jménem Bburago se stačilo kromě pěti kusů v životní velikosti vyrobit také několik stovek, možná i tisíc kusů v měřítku 1 : 43… Zavání to sice hodně nostalgií, ale jak je vidět, některé „ambiciózní projekty“ nebyly úplně výkřiky do tmy – ruka osudu zkrátka rozhodla jinak. Kdybyste měli jedno z nich řídit, které by to bylo?