Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Devadesátá léta byla v Rusku z hlediska automobilového průmyslu hodně turbulentní. Výrobci hledali nový směr na otevřeném trhu, kde auta domácí produkce najednou zkrátka nestačila kvalitou ani schopnostmi na vozy ze Západu. Zkoušely se různé cesty, přičemž existoval jeden segment, v němž ruské automobilky pořád excelovaly, a to terénní vozy.
Lada Niva se úspěšně prodávala dál v různých derivátech, a tak se její zamýšlený nástupce nakonec začal prodávat jako Chevrolet Niva – ruský výrobce raději prodal licenci na slavné jméno, aby získal finanční prostředky na další vývoj. UAZ zase dál sázel na historickou 469 (respektive později 31512 a dnes Hunter).
Vedle osvědčených a léty prověřených off-roadů se však v Toljatti, v Uljanovsku i jiných ruských městech pracovalo také na nových projektech. A jedním z nich je právě UAZ 3138 Astero.
Trojice dveří a náhradní kolo na zadním víku, typické řešení off-roadu devadesátých let.
Ten se světu oficiálně představil v roce 1997 na tehdejším autosalonu v Moskvě. Byl výsledkem tři roky trvajících prací Gennadije Chainova, který v osmdesátých letech navrhl zajímavý prototyp Laura.
Hotový automobil byl off-road s opravdu netradiční vizáží. V útrobách se sice ukrýval základ UAZu 3151 (inovované verze 469), ocelový rám byl však zabalen do laminátové karoserie šípovitého tvaru, která každopádně moc krásy opravdu nepobrala.
Třídveřový automobil byl 4,4 metru dlouhý, 1,84 metru široký a 1,9 metru vysoký, s rozvorem 2,38 metru. Svými rozměry tak byl o něco delší než dnešní Škoda Karoq. Světlost 220 mm pak dokazovala základ v „poctivém“ terénním autě.
Pohled do interiéru, kde se dřevem skutečně nešetřilo.
Pětimístný interiér byl navržen tak, aby poskytoval vyšší komfort než dost spartánský vnitřek výchozího UAZu. Volant byl výškově a podélně nastavitelný, nechybělo ani výkonné topení nebo posilovač řízení. Sedačky navíc byly sklopné do roviny, pro možnost lůžkové úpravy.
Připlatit si pak bylo možné za elektricky ovládaná okna, klimatizaci či kožené čalounění. Příplatková výbava čítala též nastavitelné tlumiče nebo elektrický naviják.
Co se týče pohonu, na výběr byly dva motory. Základem byl agregát UMP-421, dobře známý čtyřválec o objemu 2,9 litru používaný ve vozech UAZ. Lahůdkou pak byla jednotka ZMZ-511, tedy karburátorový vidlicový osmiválec o objemu 4,25 litru.
Nástupce Astera - bugina Jump, také neprorazila.
O přenos síly se pokaždé starala čtyřstupňová manuální převodovka s redukcí. Pohon všech kol byl připojitelný.
Autor projektu hodlal s Asterem prorazit, a tak založil společnost Dragon Motor Company, která měla mít na starosti výrobu. O tu se měla postarat továrna v Petrohradu, v závodu patřícím ministerstvu obrany. Právě to udělilo vozu označení UAZ 3182, byť se autu někdy též říká Dragon Astero. Později se výroba rozběhla i v Zabajkalském kraji u společnosti Avtokom.
Ambiciózní projekt však nakonec skončil naprostým fiaskem. Do roku 1999 vzniklo jen zhruba 30 kusů podivně tvarovaného auta. Pokračovat ve výrobě kvůli nízkému zájmu nemělo smysl, a tak poznatky ze stavby byly využity aspoň pro později vzniklou buginu Jump, lišící se hlavně přídí s kulatými světlomety. Ani ta se úspěchu nedočkala, vzniknout mělo pouhých šest kousků.