ANKETA: Jaké je podle vás nejhezčí auto na světě?

Najít obecnou shodu v takovém tématu, jako je vzhled aut, je skoro nemožné. Někdo má rád placaté sporťáky, jiný klasické tvary a další třeba hranaté off-roady. Rozhodli jsme se ale v redakci k pěti nejkrásnějším vozům světa, na nichž se shoduje široká motoristická veřejnost, přidat pár našich osobních favoritů. A v anketě na konci článku se můžete zapojit i vy, a dát tak najevo svou osobní preferenci. Pokud máte úplně jiný vkus než členové naší redakce, neváhejte se o svůj názor podělit v komentářích.

Začínáme seznamem těch nejkrásnějších vozů světa, který je opravdu těžké zpochybnit. Takže o jakých autech že je řeč?

Elegantní E-Type Jaguar se stal archetypem pro sportovní auto – dlouhá příď, ladné křivky, splývavá krátká záď, prostě vzrušující ztělesnění krásy a dynamiky. Poklonil se mu i samotný Enzo Ferrari.

Umělecké dílo mistrů z Maranella – celé auto je prostě skvostné a ty tři průduchy v přídi vešly do historie. Bylo také velice rychlé a úspěšné v závodech, proto má pár existujících kusů nedozírnou hodnotu.

Jednorožci nebývají černí, ale tento je. Krásnější interpretaci art deco na čtyřech kolech prostě nenajdete. Navíc je extrémně vzácné – vznikly jen čtyři kusy a jejich historie je zahalena rouškou tajemství.

Jezdil v něm James Bond. Na první pohled vám musí být jasné proč. A co je dost dobré pro agenta 007, to je dost dobré i pro nás.

Vzhůru výklopné „racčí“ dveře poprvé v akci, od té doby se jej mnoho výrobců snaží okopírovat. Ale není to jen o nich, tenhle Mercedes je prostě úžasný komplet. Od kulatých světel a široké masky, přes boule na kapotě, výdechy na boku a bohatě prosklenou kabinu až k elegantně se zužující zádi. Brilantní!

U výše zmíněných vozů o jejich kráse asi není pochyb. Ale je tomu tak i u osobních favoritů našich redaktorů? Posuďte níže!

Upřímně, krásné sportovní auto s nízkou siluetou a ladnými, nebo naopak ostrými liniemi umí nakreslit každý designér. Ale udělat krásný čtyřdveřový sedan, to je pane majstrštyk! A Citroënu se to podařilo nejlépe na světě, když postavil auto, které vypadá svůdně a futuristicky i po více než šesti dekádách od svého představení. Když se potkala vizionářská konstrukce leteckého inženýra André Lefèbvra s talentem průmyslového designéra a sochaře Flaminia Bertoniho, vzniklo úžasně nadčasové umělecké dílo na kolech, které strhává a fascinuje i dnes. A k tomu to jméno – Bohyně.

Klasický Mustang je dokonalou ukázkou toho, že krása prodává. Ford vzal mizerné šasi nudného sedanu a vrazil do něj nijak zázračný motor, ale celé to oblékl do nádherného kabátku od Philipa T. Clarka a Johna Najjara, který přitahoval nejen muže, ale i ženy. K tomu to sexy jméno – Mustang – evokující svobodu, zkrocenou divokost, ale legendární stíhačku, která pomohla Spojencům vyhrát druhou světovou válku.

Mustang se stal rychle hitem a inspiroval nejen několik soudobých konkurentů (Celica, Capri), ale také Carrolla Shelbyho, který z krotkých tvarů dokázal snadno udělat divokou bestii. Nadčasovost vzhledu původního Mustangu podtrhuje fakt, že k jeho tvarům a detailům utíkají pro inspiraci i dnešní designéři. Mustang je prostě legenda!

Osobně miluji motorsport a zejména rallye. Lancie, kterou řídil Cesare Fiorio, šéf závodního týmu s vizáží playboye, zůstane to nejikoničtější, co se v závodním světě kdy objevilo. V tomto seznamu mohla být klidně i Lancia Stratos HF s uřvaným vysokootáčkovým šestiválcem Dino navržená u Bertoneho, ale protáhlejší, ryze účelová Lancia 037 Rally pro mě znamená tu nejlepší dobu automobilových soutěží.

Tenkou karoserii navrhl Pininfarina a pod její slupkou se skrývá pokroková technika. Čtyřválec s kňučícím kompresorem Volumex se ukrýval před zadními koly, auto poháněla pouze zadní náprava a její řízení bylo podle slov mistra volantu Waltera Röhrla to nejlepší a nejjemnější, jaké kdy v soutěžním voze zažil. S vozem vyhrál šampionát konstruktérů v závodní sezoně 1983, což bylo naposledy, kdy vyhrálo auto s jednou poháněnou nápravou.

Často lovíme v paměti hluboko do minulosti, vzýváme staré zlaté časy, jenže krásný design vzniká i tady a teď. Volím tedy současné auto, které se ovšem letos přestalo vyrábět. Při představení v Ženevě v roce 2013 si z něj každý sedl na zadek. Nevěřili jsme, že jde o sériové auto, a nikoli o koncept. Nejde vůbec o techniku, i když byla špičková. Nejde ani o jízdní výkony, přestože Alfa 4C bývá (věřte, nebo ne) postrachem všech sériových emkových bavoráků, kdykoli se objeví na závodech ve sprintu. Nejde dokonce ani o lehounkou a pevnou karoserii s karbonovým monokokem uprostřed.

Design je vše, na čem u Alfy 4C záleží. Marco Tencone stvořil fantastické dílo. Věřím, že se na něj bude jednou vzpomínat hned vedle designerského génia Battisty Pinin Fariny i Marcella Gandiniho, který navíc letos oslaví 82. narozeniny. Z každého myslitelného úhlu je Alfa Romeo 4C nádherná. Tedy popravdě až na ta „hmyzí“ přední světla, která v konceptu nebyla a do výroby se dostala díky úsporným opatřením Sergia Marchionne. Design světel se připravoval pro Spider a pro kupé až na samém sklonku výrobního cyklu. Ani to mi nevadí. Alfa 4C je za volantem hodně bláznivá, k jízdní dokonalosti má daleko, a možná právě proto si získala mé srdce.

V tomto článku moc Amerik nenajdete - koneckonců proč taky. Američané, na rozdíl od Italů, Francouzů či v některých případech Britů, nikdy neplatili za národ s vyvinutým designovým jemnocitem. Přece se však občas zadařilo a asi nikoho nepřekvapí, že nejplodnější období amerického designu proběhlo v padesátých a šedesátých letech - v době ekonomické prosperity a rozmachu. A právě tehdy se v automobilovém průmyslu poprvé objevila „coke-bottle“ tedy „láhev od coly“.

Že vám to nedává smysl? Pak se na Corvette C3, která vznikla z původního konceptu Mako Shark z roku 1965, podívejte pořádně. Vidíte, jak odzadu vybíhají klenuté blatníky do široké zádi, jak relativně útlá je karoserie v oblasti dveří a jak přední blatníky zase vybíhají doširoka, aby pak spadly do nízké a zašpičatěné přídi? Corvette C3 je ultimativním představitelem „coke-bottle“ stylu a nese jeden z nejikoničtějších tvarů v automobilovém průmyslu.

Malosériová německá fabrika používající techniku BMW ve vlastních designech, které jsou inspirované britskými kupé šedesátých let. Takový byl Wiesmann. Píši „byl“, jelikož značku postihla krize a v roce 2014 zastavila výrobu. Do té doby však stihl Wiesmann věnovat světu jedny z nejextravagantnějších (někdo určitě řekne, že nejúchylnějších) designů.

Pokud vycházíme z předpokladu, že má správné kupé vypadat jako římský válečný vůz tažený dvěma koňmi, Wiesmann dotáhl tuto ideu k dokonalosti. Útlá kabina se krčí až na obrovských zadních kolech, za ní se našlo místo už jen na rychle padající záď. Všechna pozornost totiž padá na nekonečnou příď, které se vzdouvá se v mohutné klenbě. Prostě kupé dotažené do krajnosti.

Supersporty patří k tomu nejkrásnějšímu, co nám automobilový svět přinesl. Některé jsou čistě krásné, mnohdy se ale ty tvary snoubí s funkčností. Asi nejzdařilejším takovým modelem je pro mne Jaguar XJ220. Britský supersport se poprvé představil jako koncept v roce 1988 s atmosférickým vidlicovým dvanáctiválcem. Sériová verze přišla na trh až v roce 1992, kdy dostala dvakrát přeplňovaný vidlicový šestiválec ze závodních speciálů XJR-10 a XJR-11.

Nás ale dnes zajímá vzhled a ten je u XJ220 úchvatný. Auto je hodně dlouhé a nizoučké, právě takové byste namalovali jako dítě poté, co jste pochopili základní principy aerodynamiky. A dokonce má i mrkačky, i když místo vyklápění vzhůru se propadají dolů. Bohužel, právě tento mechanismus proslul svou nespolehlivostí. Nakonec byl Jaguar ve výrobě do roku 1994 a vzniklo jen 281 kousků. S maximální rychlostí 350 km/h byl ve své době druhý nejrychlejší na světě za Bugatti EB110.

Mnoho krásných aut už tady vystříleli kolegové, a tak můj druhý výběr vlastně není na mém soukromém seznamu druhý. Ale rozhodně si tady italská Daytona zaslouží být. Ona se tedy Daytona oficiálně nejmenovala, správně je to jen Ferrari 356 GTB/4. Ale v roce 1967 obsadila automobilka stupně vítězů na slavném americkém závodě a přezdívka vznikajícího GT z roku 1968 byla na světě.

Vůz dostal úžasně elegantní tvar od Pininfariny s hladkou dlouhou kapotou narušenou jen decentními výdechy a maximálně dozadu posazenou kabinou. Hladké linie nenarušovaly ani světlomety, protože Daytona dostala mrkačky. Vidlicový dvanáctiválec o objemu 4,4 litru pocházel z předchozí 275 GTB/4 a dokázal kupé dostat na 280 km/h. Díky tomu bylo Ferrari nejrychlejším autem své doby.

Kolegové mě nejspíš budou mít za kacíře, ale novodobé BMW i8 odhalené v roce 2013 na frankfurtském autosalonu je jedním z nejkrásnějších technologických milníků minulé dekády, a díky němu se mnichovská automobilka naučila spoustu věcí, které pak přenesla do sériové produkce jiných vozů. A to teprve varianta Roadster, to je to pravé ořechové! Co na tom, že vůz nabídl jen tříválcový motor vzadu, elektromotor vpředu, z reproduktorů se linula falešná píseň a dojezd na baterie nestál za řeč. Elektřina tady měla pomáhat k vyššímu výkonu a to vždy, když se na digitálním kokpitu rozsvítila ikonka e-Boost a auto chytlo další dech.

Podobný osud jako BMW i8 měla koncem 80. let také vrcholová řada BMW 8 s interním označením E31. Ačkoli šlo o poměrně líné a těžké GT s vidlicovým dvanáctiválcovým motorem (případně V8), nešlo mu upřít fakt, že přineslo světu mnoho nového. Dnes takový vůz potkáte jen zřídka kdy, a proto sklízí větší obdiv, než když kolem profrčíte se zbrusu novou Teslou. Na pohled tedy úchvatné vozidlo s nezaměnitelným designem, na ten druhý jde o malou servisní noční můru. Tak, či onak má tenhle starý bavorák styl a krásy na rozdávání.

Věděl jsem, že jedno z aut, která nominuji, bude Alfa Romeo. Italové totiž design opravdu umí, na tom se snad shodneme i s těmi největšími „italo-skeptiky“. Jen zbývala otázka, zda půjde o moderní Alfu, třeba 8C, nebo o klasiku. Rozhodl jsem se vsadit na klasiku, protože z těch krásných klasických Alf nejvíce vyčnívala jedna – typ 33 Stradale.

Ladné křivky a nízká silueta – pokud nějaké auto splňuje tyto dva aspekty, většinou je na něj radost pohledět. Model „Trenta Tre“ k eleganci přidává ještě výstřednost v podobě vyklápěných dveří a extrémní vzácnost – vzniklo jich pouze 8, přičemž cena za kus se dnes pohybuje okolo 220 milionů korun.

Stejně tak jsem věděl, že chci rozhodně nominovat jedno moderní auto. Proč? Je sice pravda, že vzhledem k nárazovým testům a regulím už dnes nevzniknou takové tvary jako v případě Alfy 33 z konce šedesátých let, ale o to víc si zaslouží pochvalu snaha a úsilí moderních designérů, protože jen za poslední dekádu udělal automobilový design obrovský krok kupředu. A mám-li být úplně upřímný, z moderních aut to prostě MUSELO být Pagani.

Mistr Horacio vkládá do výroby aut vášeň, nadšení a celou svoji duši a to se promítá i na designu. Zonda je dnes zkrátka pojem, podobně jako Countach, F40 nebo McLaren F1, a přitom se začala vyrábět teprve před dvaceti lety. A pak taky to jméno – Pagani Zonda. Už jen to samo o sobě je chytlavé. Co se týká Zondy v obecném pojetí, do našeho výběru se určitě musela probojovat verze F, neboť design původního modelu tady do roku 2005 stihl dozrát, zároveň však není zbytečně vyzývavá a excentrická, jako je tomu u Zondy Cinque a třeba ďábelské Zondy R.

Úplně vidím pana Porsche, jak má před sebou bílý kus papíru, v ruce obyčejnou tužku a pak se trochu rozmáchne a udělá ten dokonalý oblouk, boční profil, který na 356 Speedster tak miluji. Přidá kola, doplní nárazníky... Pak nakreslí tříčtvrteční pohled zpředu a chvíli si hraje s výškou čelního okna. Usměje se. Stačí mu přimhouřit oči a ví, že Speedster, který bude vycházet z běžného Porsche 356, bude dokonalý.

Takhle nějak si představuji, že vzniklo auto, do kterého jsem se zamiloval, aniž bych ho viděl naživo. Pamatuji si ho z filmů Top Gun a Doktor Hollywood, ale taky s ním jezdil Dylan v Beverly Hills 90210. A pak jsem ho poprvé viděl v Goodwoodu na Festivalu rychlosti a o pár let později jsem ho i řídil. V jednoduchosti je krása. A tohle je přesně to auto, které vzniklo tužkou a s jasnou vidinou prostředí, které mu bude přirozené.

Ještě pořád pochybujete?  Vidím v něm nahé ženské tělo, sedící dívku s dokonalými proporcemi a jemnou opálenou kůží. Vidím v něm stejnou designérskou dokonalost, jakou v sobě má láhev Coca-Coly či logo Marlboro. Tohle auto je prostě sexy!

Československá automobilka a v ní Hans Ledwinka s Erichem Überlackerem vyvíjejí v naprostém utajení úplně nový automobil s proudnicovou karoserií. V aerodynamickém tunelu tráví celé dny. Vzadu uložený osmiválec má sice jen šedesát koní, ale díky karoserii jede auto 145 km/h. Představení na autosalonu v Paříži v roce 1934 způsobilo senzaci, ale byla to jen předzvěst toho, co teprve mělo přijít...

V roce 1936 začínají práce na patrně nejslavnější a nejkrásnější Tatře všech dob. Hotová byla představena o rok později – limuzína Tatra 87, která ve srovnání s předchozím modelem zhubla téměř o půl tuny a jejíž třílitrový osmiválec posílil na 85 koní. Oficiální maximálka 160 km/h ji řadila k nejrychlejším produkčním autům světa, aerodynamická kapotáž měla také za následek nižší spotřebu a motor umístěný vzadu dával autu spousty trakce a taky zbytečně netopil do kabiny.

Tatra 87 okamžitě uhranula řadu tehdejších celebrit, boháčů i politiků. Bohužel její sériová výroba začala v tu nejméně vhodnou dobu - psal se rok 1938 a druhá světová válka byla na spadnutí.

Pro mě byla krásná odjakživa, svět ji objevil, když si ji pořídil moderátor Jay Lenno.

A jaký je váš favorit? Shodnete se s tipy naší redakce? Hlasujte v anketě níže!