Článek
Rivalita mezi Caracciolou a Rosemeyerem byla silná a velmi dobře zdokumentovaná. Otto Wilhelm Rudolf Caracciola, narozený v roce 1901, byl zkušený pilot, který začínal závodit na motocyklech, pak přesedlal do aut při závodech do vrchu (kde získal tři mistrovské tituly v řadě) a skončil na okruzích. V roce 1934 se stal hlavní hvězdou nově založeného továrního týmu Mercedes-Benz vedeného legendárním Alfredem Neubauerem. Caracciola jezdil nejen ohromně rychle, ale také velmi precizně a chytře, exceloval za všech podmínek.
Rudolf Caracciola byl velmi zkušený pilot.
Oproti tomu o sedm let mladší Bernd Rosemeyer byl talentovaný bouřlivák, který jezdil víc srdcem než hlavou. Díky své odvaze dokázal jako jeden z mála (v týmu ho doplňovali Tazio „Der Teufel“ Nuvolari a Hans Stuck) krotit monstra Auto Union (dnešní Audi) s 500koňovým motorem umístěným až za sedačkou pilota (oproti tomu měly mercedesy motor vpředu). Hned při své druhé Grand Prix se o vítězství přetahoval s Caracciolou na bájném Nürburgringu, ale kvůli špatnému přeřazení byl předstižen. Premiérové vítězství si tak připsal později roku 1935 na starém Masarykově okruhu v Brně. Rosemeyer, Nuvolari a Caracciola byli jedni z nejlepších jezdců 30. let, kteří se přetahovali o vítězství a tituly: Na evropském mistrovství měl Nuvolari titul z roku 1932, Caracciola z let 1935 a 1937, Rosemeyer z roku 1936.
Bernd Rosemeyer byl naopak nesmírně talentovaný mladý střelec.
Dalším polem, kde se utkali slavné značky a jejich ambiciózní piloti, byly rychlostní rekordy. Tehdejší závodní speciály totiž byly tak extrémně výkonné, že technici věřili, že by mohly dosahovat skutečně neuvěřitelných rychlostí. Potvrdil to Caracciola, který v roce 1935 dosáhl fantastických 312 km/h. Krátce poté ho však trumfl Hans Stuck s 320 km/h, na podzim 1937 pak Bernd Rosemeyer zajel rekordních 391 km/h.
Mercedes tak měl co napravovat a při svém dalším pokusu o rekord rozhodně neponechal nic náhodě. Konstruktéři vzali svou vítěznou formuli W125 z roku 1937, do lehoučkého šasi (pro mistrovství byl hmotnostní limit 750 kg) vměstnali silnější, dvěma kompresory přeplňovaný 5,5litrový V12 s výkonem 736 koní a celé to oblékli do proudnicové karoserie navržené podle nejnovějších poznatků (až pozdější měření ve větrném tunelu určila koeficient odporu vzduchu na úrovni fantastických 0,170). Cíl? Alespoň 400 km/h!
Přes 700 koní a 400 km/h v roce 1937? Šílenství!
V Auto Union se pochopitelně nemohli nechat zahanbit. Jejich speciál Type C poháněný 6litrovým V16 s výkonem 520 koní si v souboji s W125 vedl velmi dobře, v sezoně 1937 vyhráli 5 velkých cen ve srovnání se 7 vítězstvími Mercedesu. První rychlostní souboj s Mercedesem se odehrál na novém okruhu AVUS, kde měla aerodynamická Audi závodící proti nekapotovaným mercedesům velkou výhodu na rovinkách, Caracciola přesto dokázal zázračně zvítězit. Nyní však přišla příležitost skutečně ukázat, kdo je králem rychlosti – to když se obě značky sešly na dálnici kousek za Frankfurtem.
Aerodynamický speciál Auto Union Type C v klopené zatáčce berlínského okruhu AVUS.
Nově budované autobahny patřily ke chloubám nacistického Německa a jejich rovné, kvalitní povrchy se také skvěle hodily k pokusům o rychlostní rekordy. Frankfurt a Darmstadt tak spojovalo asi 20 kilometrů prakticky rovného asfaltu dálnice A5 – pro srovnání nejdelší ranvej postavená pro přistávání raketoplánů měří pouhých 4,3 kilometru, rovinka testovacího okruhu Ehra-Lessien, kde vybojoval svůj rychlostní rekord Bugatti Chiron, má zhruba dvojnásobek této vzdálenosti. Autobahn tak byl ideální.
Caracciola vyrazil na trať jako první a vrátil se s rekordem.
Ideální byly zpočátku i podmínky toho rána před 82 lety. Ranní mráz pomalu rozpouštělo slunce, nic tedy nebránilo rekordním pokusům. První vyrazil na silnici Caracciola se svým W125 Rekordwagenem a hned při prvním pokusu dosáhl rychlosti 432,7 km/h. S Alfredem Neubauerem si pak potřásli rukama a vyrazili do blízkého hotelu na opulentní snídani. Řada byla na Auto Union. Bylo chladno a vítr začínal nabírat na síle, Rosemeyer přesto musel zapomenout na touhu vyrazit domů ke své manželce a nedávno narozenému synovi – nejdřív musel získat zpátky svůj rekord. Típl cigaretu, vklouzl do stísněné kabiny aerodynamického speciálu a vyjel na cestu, z níž se nikdy nevrátil.
Rosemeyer vyjel po Caracciolovi na svou poslední jízdu.
První průjezd sloužil pro průzkum podmínek a zahřátí auta, přesto dosáhl rychlosti jen těsně zaostávající za nově ustaveným Caracciolovým rekordem. Druhý pokus už měl být naostro. Jenže jízda skončila tragicky – po devíti kilometrech v rychlosti kolem 400 km/h silný poryv větru auto destabilizoval a Rosemeyer ho již nedokázal zkrotit. Nejdřív najel vlevo na trávu, pak napravo přes celou šířku dálnice a rozbil svůj stroj na padrť o svah, který ji lemoval. Rosemeyerovo tělo bylo později nalezeno v lese bez viditelných zranění, ale také bez známek života. Svět tak přišel o jednoho z nejtalentovanějších pilotů své generace a desetiměsíční Bernd junior o otce.
Z Rosemeyerova vozu zbyl jen rozbitý vrak, pilot neměl nejmenší šanci přežít.
Tým Mercedesu se o Rosemeyerově nehodě dozvěděl se zpožděním a na všechny měla tato tragédie velký dopad. Zvlášť Caracciola měl velké výčitky – už při svém rekordním pokusu měl problémy s větrem a odmítl Neubauerovu žádost o další pokus na vylepšení jeho hodnoty. Místo toho, aby svého rivala varoval, nechal si vše pro sebe. Možná by tím Rosemeyera zachránil… Nejspíš však ne, Rosemeyer miloval závodění a porážení soupeřů víc než co jiného. Jeho druhou jízdu nikdo neměřil, ale odhadovalo se, že jeho vůz byl schopen dosáhnout rychlosti přes 470 km/h…
Caracciolův rekord na veřejné silnici (rychleji se jezdilo jen na solných pláních v americkém Bonneville) však platil a vydržel nepřekonán neuvěřitelných 79 let, když Christian von Koenigsegg se svou Agerou RS v roce 2017 dosáhl rychlosti 445,54 km/h.