Ani na silnicích nebylo za komunistů lépe…

Všichni lidé stejní nejsou, jakkoliv nám to vtloukali do hlavy za vlády jedné strany. Už v první třídě jsem měl konflikt. Prostě jsem se zeptal, proč má Thomas Alva Edison přes 1 300 patentů, zatímco ti jiní, údajně stejní, nedokázali nic… Třicet let po společenské změně, která odstranila práva komunistů na poslední slovo, mi opravu vadí, když někdo tvrdí, že před rokem 1989 bylo lépe! Kdo to říká, tak buď lže, anebo je to zarytý komunista…

Pro člověka, jemuž v první třídě zabavili kapesní atlas, když se díval, kam by rád jel; pro člověka, který chtěl navrhovat a konstruovat automobily, ale nemohl vystudovat automobilový obor, protože to bylo jenom pro vyvolené s dobrým kádrovým profilem; pro člověka, který byl před rokem 1989 třikrát nominován šéfredaktorem časopisu Automobil na místo redaktora, ale třikrát to nějací komunisté ve vydavatelství zamítli; pro člověka, kterého vyhodili z práce jako pomstu za to, že jeho bratr emigroval; jsou všechny dnešní bláboly o tom, jak bylo za komunistů lépe, nehoráznou nepravdou…

Jistá svoboda však byla. Jezdil jsem na motocyklu, jezdil jsem v autě, automobily jsou můj největší celoživotní koníček. V 70. letech byly stejné díry na silnicích jako dnes, ale jezdilo méně vozidel. Když jsem šel s kamarády do hospody, tak jsem si pivo nedal, abych je pak mohl rozvážet jejich vozy. A jaké to byly automobily? Většinou ty, které zdědili po rodičích. Na československém trhu se prodávaly především výrobky domácího průmyslu, tedy škodovky a pak vozy z dovozu, převážně z tzv. socialistických zemí. Dostupnější byly motocykly, od padesátek po třistapadesátky, nevyjasněnou záhadou je import několika desítek půllitrů z Velké Británie, zřejmě nějaký výměnný obchod. Norton 500 ES2 přišel v roce 1961 na dvanáct tisíc korun, můj táta si koupil Jawu-ČZ 175 za šest a půl tisíce…

Začít jezdit na Gold Wingu jako dnes? Nikoli, pěkně od padesátek! Kamarádovi koupila máma Pionýra Jawu 50 (v roce 1971 stál 3 790 Kčs), my jsme ho uprosili, a tak nám Honza Pionýra půjčoval. Já jsem vlastně nikdy motorku nevlastnil, když táta konečně sehnal auto, odložil stopětasedmdesátku Kývačku, a já jsem si ji půjčoval tajně! Vždy jsem však chtěl automobil, fascinovaly mě už od dětských let ještě v kočárku, na Letné v Praze jsem dlouhý čas vydržel pozorovat provoz na rušné třídě Obránců míru (dnes Milady Horákové). Tehdy jezdila auta všech možných značek předválečné produkce, těch nových bylo méně, velkosériová produkce v Mladé Boleslavi se jen pozvolna rozbíhala…

Pro normálního občana, a zejména studenta, přicházela v úvahu jen nabídka starých vozů, které v 70. letech bylo možné koupit zhruba od dvou do sedmi tisíc (ty moje z konce 30. let). Lidé je stále používali a opravovali na ulicích, postupně však prodávali, jak se na ně dostal pořadník na nové embéčko, či poukaz na vůz pro zasloužilé soudruhy. Tehdy také vznikl tzv. volný trh, kdy se sice značně zvedly ceny nových automobilů, ale přece jen byly k dispozici, pokud jste si moc nevybírali.

V inzertní části časopisu Svět motorů jsem si rád pročítal nabídky, z dnešního pohledu by to byl ráj pro veteránisty, ale tehdy možnost přece jen levnějšího pořízení dopravního prostředku. Předválečné Československo bylo velmi vyspělou zemí, ve které se vedle domácích výrobků prodávaly motocykly a automobily všech významných značek. Byly to kvalitní stroje, a tak i po více než třiceti letech dobře posloužily!

Teprve příchodem embéčka z Mladé Boleslavi a jeho nástupců se začaly poválečné prodeje nových automobilů zvyšovat. Při porovnání s dneškem byl plán produkce vozů Škoda úsměvných 140 tisíc vozů ročně, z nichž samozřejmě velká část putovala na export, aby soudruzi získali potřebné valuty! To, že se objevovaly reklamy na nové vozy, vůbec neznamenalo, že byly k mání! Můj táta toužil po malém Fiatu 600, a to tak dlouho, až se auto přestalo vyrábět…

V cizině jsem byl poprvé ve čtrnácti, s rodiči na Balatonu v Maďarsku. Byla to jedna z mála cizích zemí, do které bylo možné normálně vyjet. Také jsme jeli do NDR, tedy východního Německa; dobrodružstvím byla cesta do Bulharska přes Rumunsko, kde v 80. letech nebylo co jíst a průjezd byl doslova o život. Museli jste mít oficiální kupony na benzin, ale Rumun dělal, že je nezná. Jednou jsem spal u pumpy a čekal do rána, než laskavě otevře a prodá mi benzin. U nás byl volný prodej, litr Speciálu přišel na 2,40 Kčs, dvoukorunový Normal se už přestával prodávat, lepší Super byl za tři koruny. Když však uvážíte, že měsíční plat byl něco přes dva tisíce, rozhodně to nebylo levnější než dnes…

A tak to bylo se vším. Je třeba zdůraznit, že jinam běžný smrtelník nesměl. Do Ruska a Polska jen na pozvání, na Západ s tzv. devizovým příslibem pro vyvolené, který se nedal získat jinak než protekcí. U nás ale bylo možné jezdit kolem dokola, jen jste se nesměli příliš přiblížit státní hranici se Západem. Jednou mě s kamarádem u Valtic sebrali a drželi 26 hodin na strážnici, než si ověřili, co jsme zač. A když Jarda nastoupil do televize, tak na něj z kádrových materiálů vypadlo, že chtěl emigrovat do Rakouska. Přišlo mi to neskutečné, když jsem se v novém tisíciletí zajel na opuštěnou strážnici podívat…

V roce 1980 jsem si v Mototechně na Jarově koupil svoje první nové auto za 69 tisíc Kčs, které jsem si vydělal jen díky možnosti posílat články do zahraničí, většinou reportáže a výsledky z automobilových závodů. Byla to Škoda 110 R z poslední série, takže se už dostala bez problémů i na náš trh (dříve měl přednost export a prominenti).

Kamarádi mě varovali, budeš muset dát všimné, abys dostal barvu, jakou chceš! Když se mě tam ptali, jako barvu chci, opáčil jsem „Jakou máte?“. Nabídli tři, tak jsem řekl třeba tu oranžovou! Raději bych tu citronově žlutou, jenže nebyla, ale i tahle k tomu vozu prostě patřila a byl jsem moc spokojen. Jezdil jsem a jezdil, benzin v 80. letech sice zdražili na dvojnásobek, jako strojní inženýr jsem se však dostal na plat 2 500 Kč! Pokuty podle nového sazebníku z roku 1972 činily 10 až 100 Kčs, občas jsem jim neunikl. Parkovat se smělo, ale málokdo měl auto. A co bylo lepší? Jen to, že jsme byli mladí…