Článek
Dvacet let a nikomu se to od té doby nepovedlo. Josef Král byl oficiálním testovacím jezdcem, ale ostrý start ve Formuli 1 má jen Enge. „Samozřejmě, že jsem to tehdy vnímal jako něco mimořádného, ale koukal jsem se dopředu a těšil jsem se na to, co bude. Myslel jsem si a věřil, že tohle je jen začátek. Jenže pak se začaly objevovat zprávy, že tým Prost krachuje. Přišla nabídka z Minardi, ale tam můj manažer říkal, že nechceme. Že bude lepší jít do Formule 3000, tam získat titul a pak se zase vrátit do F1. Otázkou je, jestli to tak všechno opravdu bylo, protože tehdy krachovala IPB, jeden z hlavních sponzorů, a možná už i docházely peníze. Nevím.“
Enge řídil monopost Prost AP04. Po selhání techniky v tréninku i v kvalifikaci si myslel, že do cíle ani nedojede
Když Engeho posloucháte, vnímáte jeho smířlivost a pokoru. Jistě je to dané tím, co ve svém závodnickém životě zažil. Třeba těch devět startů v Le Mans mu nikdo neodpáře nebo i dlouhé roky u firmy Reuter v Německu, která staví a vyvíjí závodní KTM. Působí jako mentor, kouč, jel Dakar a rád by na další Le Mans. A moc dobře si uvědomuje, že k závodění není zapotřebí jen talent, ale i peníze.
A jistě je v tom i další věc. Když jsem mu volal, abych se ho na jeho vzpomínky na Formuli 1 zeptal, seděl akorát se svými dětmi u ohně a pekli buřty. „Můžeme si, prosím, zavolat večer?“
Když se ho zeptáte, jak na svůj první start v Monze vzpomíná, jestli si pamatuje detaily, má překvapivou odpověď. „Poslední dobou mi to leckdo připomíná, a tak se ty vzpomínky vracejí a získávají silnější kontury. Taky píšu knížku, takže když si o tom povídám s lidmi, kteří tam se mnou tehdy byli, nebo se probírám fotkami, tak mi to všechno zase naskakuje.“ O tom, že bude závodit v Monze, se dozvěděl den před svými 25. narozeninami, 10. září 2001.
A nejsilnější vzpomínka? „Bylo to týden po teroristickém útoku na „dvojčata“ a strašně dlouho bylo ve hře i to, že by se Monza nejela. Michael Schumacher na startovním roštu obcházel všechny jezdce a prosil je, že v první zatáčce se závodit nebude, že až pak. Přišel, říkal to i mně, podal mi ruku. To byl strašně silný moment.“
Tomáš Enge byl nejen prvním Čechem ve Formuli 1, ale i prvním Čechem v televizním TopGearu
Je paradoxní, že Enge nevnímal při svém prvním startu žádný velký tlak. Ale když vám řekne proč nebo když si vzpomenete, jak to tehdy bylo, přestanete se divit. „Myslel jsem si, že ujedu maximálně tak deset kol a pak že to zdechne,“ říká upřímně. A aby taky ne. Nedojel tréninky a ani kvalifikaci. „Lehnul motor, převodovka, elektronika… V kvalifikaci jsem si běžel pro náhradní auto, když to ostré zhaslo, ale nakonec nejelo ani to. Takže to, že dojedu do cíle, se zdálo vlastně dost nepravděpodobné.“ No a nakonec z toho bylo dvanácté místo.
Pokud někdo očekával víc, stejně jako v dalších dvou závodech, které Tomáš Enge jel, pak je důležité zmínit, že před dvaceti lety ještě neexistovala žádná omezení v testování a že nebyly simulátory. „Před Monzou jsem seděl ve Formuli 1 jeden a půl dne. Znal jsem Monzu jako okruh, tam jsem závodil, ale v Indianapolis v USA a pak na Suzuce jsem jel prvně. V tréninku jsem se učil trať, v kvalifikaci jsem se pokusil něco zajet. Něco že bych si zajezdil na simulátoru a připravil se, jak je to dnes, to vůbec neexistovalo. A to samé se týká i toho, abych věděl, co si vlastně můžu dovolit s autem. Ostatní za sebou měli tisíce kilometrů a stovky hodin při testování, to byla moje největší nevýhoda.“ Připomínáme, že ve Velké ceně USA v Indianapolis obsadil 14. místo, v japonské Suzuce vinou prasklého ložiska nedokončil.
Břetislav a Tomáš Enge. Táta mu dělal doprovod v Monze, na dalších dvou závodech už s ním byl jen jeho manažer a Petr Dufek, tehdejší šéfredaktor Světa motorů
Zajímavé taky je, že Minardi a Prost byly jediné dvě stáje, které neměly auta s posilovačem řízení, takže vést vůz v maximální rychlosti bylo obtížnější. „V té době to byla taky první sezona, kdy ve Formuli 1 byly dva dodavatelé pneumatik, Bridgestone a Pirelli, takže došlo k pneumatikářské válce. Výsledkem bylo, že auta jezdila o tři vteřiny rychleji než v roce 2000. Bylo to náročnější fyzicky i psychicky.“
Když se Engeho zeptáte, jestli mohlo být něco jinak, kdyby tenkrát podepsal smlouvu s Minardi, připomíná, že Mark Weber, který tam šel, hned v prvním závodě v Austrálii dojel na pátém místě. „Tehdy spousta lidí nedojela, ale to už je fuk. Prostě to tam padlo a tehdy byla ještě dvě podia, slavilo se i čtvrté až šesté místo, takže já si jen říkal, že jsem tam třeba mohl být taky.“
Dnes je Enge ve Formuli 1 jako pasivní pozorovatel a fanoušek, občas nějaké závody komentuje. „Fandím dobrému sportu. A nefandím plačkám, tedy těm, kteří si pořád na něco stěžují a pořád jen říkají ON, ON, ON. Ať si to spolu rozpadají na trati, ať spolu bojují, ať si nedají ani metr, ale proboha, ať pořád tak nebrečí,“ odmítá diplomaticky říct, komu fandí, ale jasně vzkazuje, co mu v dnešní „efjedničce“ vadí.
A jestli je nějaká šance, že se do Formule 1 dostane další Čech? „Není to jen o talentu, ale i o penězích a příležitosti. Moc bych si to přál, máme tady pár šikovných mladých jezdců, ale vážně to není jen o nich, ale i o lidech kolem nich, kteří je tam musí doprovodit.“
Tomáš Enge vloni překvapil svým startem na Dakaru. „Strašně moc se mi to líbilo!“
V té souvislosti se jistě sluší zmínit, že první myšlenka o Čechovi ve Formuli 1 existovala už v roce 1993, kdy o tom začal zcela vážně mluvit zmíněný Petr Dufek a automobilový závodník a podnikatel Antonín Charouz. A tím jezdcem, který na tu metu měl dosáhnout, byl jistý mladý Enge, syn bývalého závodníka na cestovních vozech Břetislava Engeho. Tehdy šestnáctiletý Tomáš jezdil na motokárách, koketoval se závody do vrchu a jezdil Fiesta Cup. Pak už to vzalo rychlý spád – Formule Ford, Formule 3000 a pak, v roce 1998, mezinárodní mistrovství Formule 3000. Do F1 jej dostala děsivá nehoda Luciana Burtiho, který ošklivě havaroval při Velké ceně Německa.