1960 Pontiac Ventura Vista – Americký sen na kolech

Tento Pontiac překvapil minulý víkend na malém „předsrazu“ nadšenců kolem Hollywood US Cars dokonce i mě. Skoro celý život jezdím ve sportovních autech, miluju ta britská, italská, ale nakonec i ta německá s motorem vzadu. Dva pořádní chlapi se ale ve starém Porsche nechtěně šimrají vzájemně svými chlupy na předloktí vždycky, když řidič řadí na dálnici pětku. A to není nic, o co byste stáli.

Zkrátka někdy je skvělé si dopřát i trochu komfortu a ten vyměnit za to vše, co při řízení sporťáku máme rádi. A šestimetrová pravá Amerika, z těch nádherných časů amerického snu, je přesně tím autem, se kterým si člověk dokáže splnit ještě další a úplně jiné sny. Je protipólem našich malých evropských nebo japonských sporťáčků. Řidič se spolujezdcem sedí na rozměrné přední lavici dobrý metr od sebe, nechtěná intimní setkání tu vážně nehrozí.

Sobotní odpoledne jsem s kolegy strávil v obklopení nádherných starých Amerik, které voněly šmírem, ale také z nich vyzařoval neskutečný luxus, který zapůsobí i po šedesáti letech. Navíc je tomu i řádka let, kdy jsem naposledy vlastnil americké auto. Mé poslední byl terénní „kombík“ GMC Jimmy S15 a cesta s ním do slunné Kalábrie byl vážně relax, jaký jsem si už dlouhá léta nedopřál.

Auto jelo stabilní rychlostí, zatímco si pod kapotou decentně bublalo na otáčky, které třeba takový Lotus považuje takřka za volnoběžné. A ubrzdit jeho dvě tuny z prudkých kopců Apenin byla pořádná výzva. Nicméně GMC Jimmy byla už docela moderní kára z osmdesátek. Pravá Amerika, to jsou padesátá a šedesátá léta.

„Bubbletop car“ Pontiac Ventura Vista je přesně tím typem americké káry, se kterou bych se chtěl vydat napříč nádhernými pláněmi středozápadu USA a zavítat po letech opět do Arizony. Výhledy přes zakřivená rozměrná přední i zadní okna se stáhnutými bočními okénky i s jejich chromovanými rámečky stojí vážně za to. A bylo jedno, že jsem Pontiac řídil jen kousek za Plzní na domluveném plácku bývalého vojenského letiště. Nějak jsem tušil, že se tam na obzoru co nevidět objeví Velký kaňon.

Majitel, blázen do Amerik a velký sympaťák, se do Ventury, která se vyráběla jen v letech 1960 a 1961 jako luxusnější verze Pontiacu Catalina, zamiloval už podle obrázků na internetu. A když se podobné auto objevilo náhodou na českém trhu, museli ho s manželkou mít. Tento Pontiac v odstínu burgundské červené je odvezl i na vlastní svatbu. Je skvělé, když nás chlapy v našem koníčku podporují i naše přítelkyně a manželky.

Motor Tempest 425 o objemu 389 kubických palců (6,4 litru) bublá pochopitelně v rytmu osmi válců, ale tak nějak jemně a decentně. Kdybych měl tichý volnoběh k něčemu připodobnit, byl by to legendární osmiválec Rolls-Royce / Bentley 6,75 litru.

Po nastartování je stejně neslyšný. Rozjezd je sametově plynulý a onen krásný kus těžkého a velkého železa se rozpohybuje nesmírně nonšalantně. Snad ještě lépe než britský aristokrat. Aby ne, když má vrchol točivého momentu právě zmíněných 425 lb/ft, což je v přepočtu necelých 600 newtonmetrů. Odtáhl by i stodolu, kdyby to bylo potřeba. Řízení je lehké, volant má velký a tenký věnec a vytočit správně zatáčku je záležitostí cti každého správného kormidelníka.

Zkrátka a dobře, řízení Pontiaců (a nejen jich) z přelomu padesátých a šedesátých let nepřipomíná nic, v čem byste se tehdy mohli svézt v Evropě nebo kdekoli jinde na světě. Vlastně to jediné, co mi toto řízení připomíná, je kormidlování starého silného motorového člunu. Je to skutečně velmi podobný zážitek.

Když jsem trošku víc přidal plyn, osmiválec s dvoubarelovým karburátorem Rochester předvedl krásný hluboký bublavý soundtrack v rytmu V8 a vyrazil nekompromisně vpřed. Ze všech asi 28 700 vyrobených kusů čtyřdveřového bezsloupkového sedanu jste si mohli tehdy vybrat mnoho variant. Jen naladění motoru šlo koupit asi v sedmi různých „odstínech“, od 215 koní (pouze s manuálem) po docela brutálních 340 koní se čtyřkomorovým karburátorem, ostřejší vačkou a kompresním poměrem přes 10:1. My měli ve zkoušeném voze standardních 286 koní s automatickou převodovkou Hydra-matic se čtyřmi planetovými převody.

Vůz má luxusní elektrické hodiny, nesmírně pohodlná sedadla, která jsou kvalitně polstrovaná kůží v tříbarevném provedení, uvnitř vše náramně voní a z průduchů ventilace proudí při jízdě do kabiny příjemný vlahý vzduch. Auto je uvnitř nesmírně konejšivé. Samo je široké, tak sedí na širokém rozchodu kol „wide-track“, který GM u všech modelů Pontiacu v oné době nesmírně propagovalo.

Stará brožura z roku 1960 doslova říká: „Pontiac – jediné auto s širokým rozchodem kol.“ Pontiac nebyla vyloženě luxusní značka v rámci koncernu GM, ale i tak mi výbava vyráží dech. V té době mohly mít všechny čtyři modely, Catalina a Ventura (na kratším rozvoru), Bonneville a luxusní Star Chief (na delším rozvoru) výbavu, o které se Evropanům tehdy ani nezdálo.

Zpětné zrcátko mohlo být elektrické, dveře se ovládaly centrálním zámkem, okna, která zajíždějí do dveří celá i s chromovanými rámečky, mohla být na elektřinu a vůz měl výkonnou klimatizaci. Také jste si mohli koupit zabudované tranzistorové rádio nebo zvolit, zda chcete tichý, nebo duální pěkně hlasitý výfuk. Je to úžasný kus techniky, byť s ní nevytočíte zatáčku jen tak snadno a zpomalení vozu musíte naplánovat vyloženě s rozumem v hrsti. Nicméně, konkrétní exemplář brzdil kupodivu velmi dobře. Stejně se mi s Pontiacem chtělo daleko spíš zrychlovat, zabublat si, dát mu napít pořádně benzinu a užít si to. Přesně jak byste prohnali velkou luxusní jachtu kolem zátoky v Nice, zatímco posádka popíjí šampaňské.

Chtělo se mi s Pontiacem jezdit víc, dál a vlastně ho ani nevracet. Upřímně nevím, jak bych takové auto doma opravdu využil, ale něco mi říká, že bych často v letních večerech jen nastartoval v garáži velký osmiválec, zajel k pumpě natankovat plnou nádrž, která by sloužila jako vstupenka do „kina“ s názvem Pontiac Ventura Vista, na jehož panoramatickém čelním skle by se odehrával krásný film i se západem slunce a zlatavými horizonty rozprostírajícími se v dálce.

Myslím, že tohle auto nebyla zdaleka poslední stará Amerika z těch správných časů, kterou jsem kdy řídil. Došlo to už tak daleko, že jsem začal metrem vyměřovat, jak velkou garáž by bylo nutno doma ještě postavit, aby se tam nějaký pořádný fullsize jednoho krásného dne vešel.

Chcete vidět Pontiaca a stovky dalších Amerik na jednom místě? Potom rozhodně zavítejte na sraz Hollywood US Cars ve dnech 17. - 19. července do Holýšova u Plzně. Právě díky nadšencům kolem tohohle srazu jsme se mohli s Pontiacem svézt a příští víkend bude v Holýšově rozhodně na co koukat!