140 let od narození Vincenza Lancii

Poslední novinkou je Lancia Ypsilon Hybrid Ecochic, vyráběná v polské továrně Fiatu, ale v rámci nového sdružení Stellantis bylo rozhodnuto, že také Lancia dostane znovu šanci. Její podíl na přechodu k elektromobilitě proběhne pod heslem „The Most Elegant Way to Protect the Planet,“ tedy nejelegantnější cesta k záchraně planety, což vychází z luxusní noblesy někdejších automobilů Lancia ve spojení s novými alternativními pohony. Ostatně Lancia vyráběla první elektromobily už za druhé světové války…

Vincenzo se narodil 24. srpna 1881 ve Fobellu (Val Sesia) jako čtvrté a poslední dítě v rodině muže, který byl velmi úspěšný v oboru potravinářských konzerv, takže trávil čas mezi rodinným domem ve Fobellu a průmyslovým Turínem. Cavalier Giuseppe Lancia rozhodl o budoucnosti svých dětí, z nejmladšího Vincenza chtěl mít právníka, jenže mladý Lancia byl sice chytrý, ale nedokázal se na školu nikdy soustředit, a to ani po změně otcova přání pro vyučení na knihkupce. Prostě záhy převládl zájem o motory, a tak Vincenzo nejprve pomáhal u Ceirana a pak nastoupil k Fiatu, s nímž historie značky Lancia začala a pokračuje vlastně dodnes.

Osmnáctiletý Vincenzo Lancia a osmnáctiletý Felice Nazzaro se nejprve stali testovacími jezdci Fiatu, později továrními závodními jezdci a záhy vyhráli nespočet závodů. Automobilka Ceirano se stala součástí Fiatu a její konstrukce základem prvního vozu nové značky už v roce 1899, Vincenzo tak přímo přešel od Ceirana k Fiatu a nakonec tam setrval až do roku 1906.

Vincenzo Lancia sice pokračoval jako závodník výhradně na Fiatu až do roku 1908, ale už v listopadu 1906 s kolegou Claudio Fogolinem založil novou automobilku Lancia.

Ještě v roce 1907 obsadil druhé místo na slavném sicilském závodě Targa Florio za týmovým kolegou Felice Nazzarem (oba na čtyřválcích Fiat 28/40 HP Corsa s objemem válců 7,4 litru a řetězovým pohonem zadních kol), na osmilitrovém čtyřválci Fiat Corsa Taunus byl šestý v německé Kaiserpreis Imperial Trophy (vyhrál Nazzaro) a na největším čtyřválci 16,3 litru Fiat 130 HP Grand Prix Corsa se zúčastnil druhé Velké ceny Francie v historii!

V roce 1908 zopakoval druhé místo na Targa Florio, ale také zajel okruh Bologna o délce 53 kilometrů neuvěřitelnou průměrnou rychlostí 132,4 km/h! Patřila mu i mnohá vítězství, třeba Coppa Fiorio 1904 v Brescii průměrnou rychlostí 115,8 km/h či vůbec první vítězství Fiatu (Torino Sassi-Superga 1902)…

Brzy se ukázalo, že Vincenzo Lancia má neobyčejný smysl pro technické inovace. Patentoval vidlicové motory s válci rozevřenými do úzkého V v úhlu kolem 14 stupňů (nejprve V8 pro Lancia Trikappa, pak V4 pro Lambdu a další, V8 do 24 stupňů pro Dilambdu, ale tento princip se uplatnil i po válce, hlavně pro populární Appii a Fulvii V4), zavedl elektrické osvětlení (už 1913, Lancia Theta), samonosnou karoserii (1922, Lancia Lambda) a nezávislé zavěšení kol (u Lambdy vpředu, u Aprilie na obou nápravách).

V roce 1922 se oženil se svou sekretářkou Adelou Miglietti a měli tři děti (Anna Maria, Gianni a Eleonora). Vincenzo byl mohutný bodrý muž, jenž měl rád dobré jídlo a víno, miloval operu (zejména Richarda Wagnera) a osobně asistoval při konstrukci a testování automobilů až do své náhlé smrti 15. února 1937 na zástavu srdce. Domníval se, že jde jen o nevolnost, nechtěl budit svou ženu a ráno už bylo pozdě. Málo je známé, že přispěl ke stavbě autodromu na Monze a byl spolu s dalšími pěti partnery spoluzakladatelem karosárny Pininfarina. Je pohřben v rodinné hrobce v rodném Fobellu.

Jediný syn Gianni (1924–2014) se pak stal Vincenzovým pokračovatelem, vystudoval na strojního inženýra a vedl automobilku Lancia až do roku 1955, kdy byla blízko bankrotu, neboť se rozhodl podpořit automobilový sport a postavil i vozy pro formuli 1. Lancia pokračovala v technických inovacích i po Vincenzově smrti, přišly motory V6 a převodovky transaxle (vzadu v bloku s rozvodovkou; Aurelia, Flaminia), vozy formule 1 (Lancia D50, která po předání Ferrarimu získala titul mistra světa 1956), pohon předních kol (Fulvia, Flavia), čtyřválce boxer (Flavia, Gamma), motory vzadu napříč (Stratos, Montecarlo) i podélně před zadní nápravou (037 Rally), přeplňování a pohon všech kol (Delta HF Integrale) atd.

Na základě vozů Lancia vzniklo nepřeberné množství krásných karosářských kreací, které vytvořili Pininfarina, Zagato, Vignale, Giugiaro, Bertone, Viotti a další italští mistři. Méně známou součástí historie značky Lancia je produkce nákladních vozů, která probíhala šest desetiletí paralelně s výrobou známějších osobních typů.

Součástí Lancie se v roce 1955 stala Autobianchi, jejíž konstrukce A112 položila základ malé řady vozů Ypsilon. Gianni Lancia byl mlád jen dvanáct let, když jeho otec Vincenzo zemřel; vládu nad automobilkou převzal po válce, podpořil sportovní aktivity, ale utratil příliš mnoho, a tak v roce 1956 přešla kontrola do rukou Carla Pesentiho, krále italských cementáren. Zrodily se Fulvia a Flavia, průkopnice předního pohonu, Flaminia se systémem transaxle, ale když o automobilku projevil zájem Ford, pospíšil si Fiat v roce 1969 s jejím převzetím. Pak vznikly především typy Beta, Gamma, Delta, Stratos, Dedra, 037 Rally, Thema, Lybra a Thesis, přičemž do světa MPV vstoupila Lancia typy Z, Phedra a Musa.

V rámci spojení FCA byly nové Theta a Voyager jen značkovou variantou Chrysleru, a do dnešních dnů přežil pouze Ypsilon, nyní v hybridní verzi. Podle nového majitele Stellantis (spojení FCA/PSA) však Lancia nekončí. A to je dobře.