10 nejlepších Ferrari, která nás budí ze snů

Začnu nejnovějším maranellským majstrštykem. Možná by mohlo, nebo spíš mělo být výše, ale tak nějak je na mne moc čerstvé. Jistě, bezpochyby je senzační, vždyť nabízí 963 koní a maximálku přes 350 km/h díky sofistikovanému hybridnímu ústrojí. Jako konkurent pro McLaren P1 nebo Porsche 918 je skvostné a v řadě těch nejlepších Ferrari určitě není do počtu. Jen mu chybí alespoň trochu uzrálý věk, který by zvýšil naše tužby po něm.

Možná je ve výběru jen proto, že jsem měl možnost jej otestovat. Ale i tak je neuvěřitelně krásné a elegantní. Navíc má uprostřed třílitrový atmosférický vidlicový osmiválec. A ještě si zahrála v seriálu Magnum, kde měl nechutné štěstí svézt se s ním Tom Selleck. A kdyby nic jiného, nebýt modelu 308 GTB, nevzniklo by ani ultimátní 288 GTO, bez kterého by nevzniklo ani F40. Tak, tím jsme obhájili definitivně, proč je model 308 mezi desítkou nejlepších.

Možná ještě raději bych sem umístil jednoho z předchůdců, konkrétně F355, která rozhodně patří k autům, co bych si přál do garáže (ideálně žluté GTS). Je to ale možná způsobené její cenovou dostupností, povedeným designem a také faktem, že nástupci mne příliš nenadchli. Typ 360 se u nás proslavil bouračkou Leoše Mareše, typ 430 zase vzhledově vypadal dost podobně. Proto když přišla 458 Italia, posadila mne na zadek. Vypadala skvěle a všichni se shodovali, že tak i jezdila. Jinak by si jí asi nekoupil James May.

Moderní California je neskutečně sexy, ale místo mezi desítkou nejlepších si spíše zaslouží původní California. Tedy ne ta úplně původní z roku 1957 značená kvůli delšímu rozvoru LWB, ale model SWB z roku 1959. Je úžasně krásná a také neuvěřitelně vzácná, Ferrari jich vyrobilo jen 55. A kdyby nebylo super, těžko by za něj rádiový a ex-Top Gear moderátor Chris Evans utratil 5,5 milionu liber. Pravda, jeho kusu zvyšuje cenu, že patřil Jamesovi Coburnovi. Další po Alainu Delonovi se v roce 2015 prodalo dokonce za trojnásobek této sumy.

V roce 1968 představilo Ferrari svůj uhlazený sporťák s dlouhou kapotou, který během let dozrál do neskutečné krásy. Vyklápěcí světla, hladké rovné tvary a motor 4.4 V12 DOHC (Vychází z motoru předchůdce 275 GTB/4) patří dnes k tomu nejelegantnějšímu, co vám s maranellským hřebcem může stát v garáži. Jméno Daytona dostalo auto podle umístění Ferrari na prvních třech místech při závodě 24h Daytona v roce 1967.

Vlastně to ani nebylo Ferrari, nesmělo být. Jednak se jmenovalo podle tragicky zesnulého syna starého Enza a pak ani nemělo pořádný motor - tento vyráběl Fiat. Tedy v době downsizingové je motor V6 nadstandardem, ale tenkrát to bylo málo na to, aby se kupé smělo jmenovat Ferrari. Bylo ale lehké, rychlé a navíc se prodávalo v masovém počtu, motor fungoval skvěle a dostal se třeba i do Lancie Stratos. A povedený byl i pininfarinův design, který dodnes kopíruje řada malosériových automobilek.

Majstrštyk ze začátku tisíciletí nesmí chybět v přehledu desítky nejlepších Ferrari. Původně se mělo jmenovat F60, ale nakonec raději vzdalo svým jménem hold zakladateli značky. A ten by určitě na „své“ Ferrari byl pyšný – pohání jej atmosférický vidlicový dvanáctiválec o objemu 6 litrů s výkonem 651 koní a krouťákem 657 Nm. Stovku atakovalo za 3,1 sekundy a maximálku mělo 355 km/h. Na tuhle silniční formuli může být „il Commendatore“ určitě pyšný.

Prostě tady musí být a musí být takhle vysoko, protože ten žebříček dělám já. Tohle osmdesátkové kupé s maximálně širokým pozadím je velmi extravagantní a na svou dobu rozhodně odvážné. Vyjadřuje osmdesátky jako málokteré jiné auto - ostré hrany, nekompromisnost a nějaký ten křiklavý detail – v tomto případě masivní prožebrované boky. Už jen pořídit fialový oblek, účes s trvalou a sluneční brýle, pustit si Jana Hammera a vyrazit vstříc západu slunce. Pochopitelně v bílém exempláři, jinak to nejde.

Subjektivně je zde proto, že je krásné. Elegantní uhlazený tvar podřízený účelu vypadá dodnes senzačně, detaily jako otvory nad maskou nebo za předními koly či zadní čelo se doteď neokoukaly. Objektivně je zde ale proto, že je dobré. Dokonce zatraceně dobré, jinak by nevyhrávalo, jediným soupeřem mu většinou byl závodní speciál Testa Rossa. A pro veřejnost je tady proto, že je drahé, dokonce nejdražší auto, které se kdy prodalo v aukci.

Pokud vám musím vysvětlovat, proč vyhrálo, tak to asi stejně nikdy nepochopíte. Dost možná je totiž Ferrari nejlepší auto na světě, takže zákonitě musí být i nejlepším Ferrari. Je stavěné absolutně bez kompromisů, je poslední, do jehož vývoje zasahoval starý Enzo a filozofie jeho stavby byla geniálně jednoduchá – prostě postavili to nejlepší, co uměli. Nebylo vůbec stavěné s ohledem na vzhled, přesto v účelnosti každého milimetru karoserie je ta krása. A dokonce vyhrálo i přesto, že nemá V12, ale jen oturbenou V8. I tak si myslím, že většina z vás s jeho vítězstvím souhlasí.

Podívejte se na nový televizní pořad, který jsme pro vás vytvořili. V druhém díle uvidíte Toyotu Supra MK IV, Porsche 718 RS60 vs. Boxster, Octavii RS a Mazdu 3. To vše ZDE!