Článek
Podporu závodního potěru českým Autoklubem sleduji od samého začátku, ale doposud to bylo pouze v roli diváka. Projekt Autoklub Peugeot Rally Talent odstartoval v roce 2015 a první ročník se setkal s několika porodními bolestmi. Výsledek byl ale nakonec více než překvapivý. Dvojici mladých závodníků, kteří vyhráli a nakonec z projektu vypadli, nahradil Filip Mareš, který šanci chytil za pačesy a ukázal, že je současnou největší hvězdou rallyových dvoukolek. Během dvou let vyhrál s podporou Autoklubu český mistrák, stal se juniorským mistrem ČR a v Evropě skončil na třetím místě mezi jezdci do 27 let, druhý pak ve třídě ERC3. Řekl bych, že mega úspěch!
Každopádně dopředu jsem si nedokázal představit, jak náročné bude vybírání nástupce Filipa Mareše a Honzy Hlouška. Lehce mi napovědělo až semifinálové kolo. Ale pojďme hezky od začátku. Do projektu APRT 2018 se přihlásilo 137 mladých závodníků, nadšenců do motorsportu i amatérů. Podmínkou byl věk 18 - 23 let, řidičský průkaz skupiny B, české státní občanství, trestní a morální bezúhonnost, vyplnění dotazníku a video medailonek uchazeče. Přihlásit se mohli zájemci bez licence, ale i s licencí, kteří neabsolvovali více než 3 závody v disciplíně rally zapsané v kalendáři AČR. Do semifinalového kola v Hradci Králové postoupilo 25 těch nejlepších vybraných uchazečů.
Až tady přišel můj první kontakt s mladými talenty. Semifinále bylo prvním rozstřelem, který měl odfiltrovat 12 nejnadanějších budoucích závodníků. Kromě jízdy na připravené trati, šlo o osobní prezentaci a ukázku znalostí problematiky rally. Popravdě, už tady přišlo první drobné zklamání. Jestliže se někdo přihlásí do soutěže, ve které má možnost vyhrát sezónu v Peugeotu 208 R2 v hodnotě okolo 1 milionu korun, tak bych čekal, že přijede pětadvacet totálně namotivovaných a připravených závodníků, ochotných položit život. Jízdně to bylo ještě dobré, ale znalosti o rally byly minimální, nemluvě o angličtině či samotné sebeprezentaci. Postupně se přede mnou vystřídalo 25 mladých lidí totálně bez energie, sebevědomí a chuti dokázat, že právě ten dotyčný je budoucí hvězdou české rally. Nevím jestli je to tím, že jsme si za nás museli všechno vybojovat, za vším si jít po hlavě a nikdo nám nic nedal zadarmo, ale tohle bylo pro mě největším zklamáním. Přesto jsem se těšil na finále, kde jsem čekal obrovské zlepšení a brutální boj o jedno jediné místo posádky v rallysprintovém šampionátu.
Finálové kolo se odehrávalo v Mostě, částečně na Polygonu, na mosteckém okruhu, ale také na hotelu Širák, kde byla připravena kamera, pohovory a sport. Úkol zněl od výkonného ředitele Autoklubu Adama Eliáše jasně. Dvanáct finalistů zatížit maximálním způsobem, aby z toho vypadl jeden nejlepší, který bude psychicky odolný, jízdně schopný, rally znalý a také zvládne vystupování v médiích. Kromě toho se 12 mladých talentů měla možnost něco naučit. K dispozici měli špičkového experta na fyzičku a výživu Jakuba Čečelského, odborníka na marketing Tomáše Pochopa, ale také Standu Kafku s Honzou Hlouškem, kteří měli na starosti uvézt mladé naděje do problematiky rally. Nakonec byl v porotě také Jiří Kalista - závodník a stavitel závodních aut a Filip Mareš, závodník, který po všech peripetiích talentu ukázal, že tahle soutěž smysl má. Já měl na starosti hodnocení všech atributů, včetně jízdních schopností, mediálního vystupování a psychické odolnosti.
Všechno začalo už ve čtvrtek večer, kdy byly na pořadu dne rozhovory na kameru. Už tady došlo na první odpadlíky. Daniel Tomek ani nedorazil, protože týden před finále zjistil, že už nemá řidičák neb se vybodoval. Druhý, Tomáš Uher to vzdal po prvním proslovu a po jiném finalistovi vzkázal, že je nemocný, že si odjel pro prášky a už se nevrátil. Každý ze zbylých 10 účastníků měl k dispozici 3 minuty, ve kterých se měl prezentovat. Vlastně mohl říct cokoliv. Šlo o schopnost mluvit na kameru, ale zároveň nás zajímalo, kdo a jak využije první možnost přesvědčit porotu, že pro vítězství něco udělal. To, co očekáváme, odhadli pouze čtyři z 10 soutěžících. Honza Dvořák, Matyáš Homola, Filip Šimík a z části i Lukáš Wudy využili tři minuty na to, aby nám odprezentovali to, jak strávili uplynulých šest týdnů přípravy na finále. Co proto udělali, jak trénovali a jak se zdokonalovali v oblasti rally. Nejlépe na tom byl Honza Dvořák, který se svým potencionálním spolujezdcem najezdil 1 000 km na šumavských silničkách a trénoval rozpis, což se následně projevilo v průběhu finále. Z pohledu vyjadřování na tom byl zase nejlépe Matyáš Homola, ze kterého čišelo zdravé sebevědomí. Tito dva byli pro mě na začátku největšími favority. Naopak někteří, i se svým rally zázemím doslova propadli.
V pátek ráno přišla na řadu první ukázka fyzických schopností. V sedm ráno byl připraven zhruba hodinový běh s následující půlhodinovou rozvičkou. I tady exceloval Honza Dvořák s Matyášem Homolou, kteří jasně ukázali, že finále berou smrtelně vážně. Po snídani následoval přesun na Polygon, napsání a natrénování připravené trati a také další úkol v podobě výměny kola, při kterém se měla ukázat základní zručnost. Pak už nastal okamžik, na který většina čekala. První část, kde se mohli jízdně konečně ukázat. Tady byl ze všech nejrychlejší a zároveň nejlepší Tomáš Vlček a pouze potvrdil to, co nám ukázal už v semifinále. Sériového Peugeota 208 dokázal dostat na úplnou hranu a bez zásadních krizovek projel dvakrát měřeným úsekem v nejrychlejším čase. Za ním byl Maximilián Hönig, který však v první rychlostní zkoušce nedokázal udržet nervy na uzdě a dvěstěosmičku poslal do plotu. Hodně rychlý byl ještě Lukáš Wudy, následovaný Radkem Francem a Matyášem Homolou. U většiny byla vidět snaha i zlepšení, ale kromě Tomáše Vlčka nikdo výrazně nepřekvapil.
Sobota se nesla v duchu fyzické přípravy, přednášek o rally, marketingu, médiích a také dalších rozhovorů. Ještě bylo potřeba se ujistit, jak bude vypadat finálová čtveřice. Tady už začínalo jít do tuhého, bylo potřeba vybrat člověka komplexního, který bude mít nejen jízdní schopnosti, ale také komunikační dovednosti a bude schopen zajistit část rozpočtu. Ve své podstatě se ve čtvrtek vykrystalizovala čtveřice, respektive pětice ve složení Filip Šimík, Matyáš Homola, Tomáš Vlček, Jan Dvořák a Maximilián Hönig. Největší boj byl o Maxe Höniga, který se do rallytalentu přihlásil podruhé. Pro jeho neúčast ve finále rozhodla nejen nehoda v prvním jízdním rozstřelu, ale i minimální změna v přístupu od prvního ročníku. Z postupu do finále se tak radoval Jan Dvořák, Filip Šimík, Matyáš Homola a Tomáš Vlček. Všichni byli dopředu upozorněni, že teprve teď jde do tuhého a mají poslední den na to ukázat, že jsou těmi správnými vítězi. Já jsem nejvíce favorizoval Tomáše Vlčka.
V neděli už přišli na řadu spolujezdci, kteří dorazili v sedm hodin ráno a ihned následovali své jezdce na rozvičku. Následně dostali za úkol napsat kilometrovou rychlostní zkoušku, za doprovodu posádky Filip Mareš a Jan Hloušek a poté se přesunuli na velký mostecký okruh, kde byla připravena další rychlostní zkouška, která se jela v rámci Auto Show v roce 2016. Opět si posádky napsaly rozpis a posléze měly dva průjezdy za nepříznivého počasí. Vzhledem k dobrému časovému rozpětí dostali ještě třetí možnost v opačném směru. Nejrychlejší byl opět Tomáš Vlček, druhý pak Filip Šimík, následovaný Matyášem Homolou a Janem Dvořákem. Úplným finálem byly rozhovory s celou posádkou, které měli dát poslední tečku za rozhodováním.
Popravdě ani po nich jsme neměli jasno. Tomáš Vlček byl po celý víkend jízdně nejlepší, ale po celý víkend byl bez energie, s nulovou schopností se vyjadřovat, na což byl několikrát ze strany porotců upozorňován. Na bodech mu nepřidala ani informace, že nezná jméno svého spolujezdce, kterého mu domluvil táta. To se prejevilo na kvalitě psaní rozpisu kilometrové rychlostní zkoušky. Prostě jezdecky skvělý, ale zbytek za očekáváním. Filip Šimík se celou soutěž jízdně zlepšoval, ale podobně jako Tomáš byl v přípravě na finále, znalostí rally a tahem na branku velkým zklamáním. Vzhledem k jeho rallyovému zázemí doma. Před finálem také změnil spolujezdce, vybral si svoji sestru, která převzala otěže vedoucího a tiskového mluvčí jejich posádky. Spolu nepřesvědčili porotu, že by mohly jako posádka fungovat v příští sezóně na sto procent. Matyáš Homola byl mým druhým favoritem, ale jízdním projevem v neděli totálně zklamal. Vzhledem k tomu, že měl za sebou několik závodů dovrchu v Edda Cupu jsme očekávali, že bude minimálně stejně dobrý jako Tomáš Vlček. Finálovou nedělí tak nějak nevýrazně proplul. Nakonec tady byl Honza Dvořák s minimem závodních zkušeností, s nulovým zázemím, minimem financí a vlastní Felicií, ale jeho zarputilost, nadšení, příprava a posun, který udělal od semifinále k finále byla impozantní. Nejen na něm, ale i na jeho spolujezdci bylo vidět to správné zapálení pro vítězství. Jízdně to také nebylo úplně ono, ale byl zřejmě jediný, který přesvědčil, že on má být tím vítězem.
Jasně, teď budeme poslouchat, koho jsme to vybrali za vítěze rallytalentu 2018. Musím k tomu dát krátké vysvětlení. Už jen změnou podmínek se rallytalent rozhodl jít o patro níž. Vlastně většina přihlášených byla v rally nezkušeným prvňáčkem a proti Filipovi Marešovi, který měl za sebou už jednu sezónu ve Fabii R2, nemají nic odjeto. Tím pádem čeká realizační tým větší množství práce, než bylo za poslední dva roky zvykem. Zároveň se může stát, že volba opět nedopadne dobře. Přeci jen jsme měli k dispozici tři dny a do hlavy člověku nevidíte. Posuzovali jsme pouze z toho, co jsme stihli vidět za onen víkend. Každý měl něco. Jeden skvěle jezdil, ale chybělo mu ponětí o tom, co rally opravdu obnáší, druhý měl za sebou zázemí, ale chyběla mu energie a chuť položit život pro rally a další měl zase obrovské zapálení, ale scházímu větší množství jízdních zkušeností s rychlejšími či závodními vozy. Tento ročník rallytalentu nepřinesl ani jeden hotový talent a já si jen přeji, aby česká pohádka v podobě Honzy Dvořáka skončila dobře a zároveň doufám, že se za dva roky na talentu znovu objeví Tomáš Vlček, který nás svým vystupováním posadí na zadek.
