Článek
ZIL nutně potřeboval vyvinout nástupce limuzíny 41047, která sloužila vládním činitelům. Vyvíjený model dostal označení 4102 (někdy se také uvádí jméno Ocean) a první prototyp, podle Gorbačova přezdívaný Miška, byl hotový v roce 1987, další v roce 1989 (říkalo se mu Rajka podle Raisy, Gorbačovovy manželky) a poslední v roce 1990. Každý z prototypů měl jiný motor, původně vidlicový šestiválec o objemu 4,5 litru, poté šestilitrový vidlicový osmiválec a nakonec další V8 fungující na naftu s objemem 7 litrů. Motor vždy poháněl přední kola, buď přes pětistupňový manuál, nebo tří- a čtyřstupňový automat.
Oproti standardům sovětské výroby se jednalo o učiněný majstrštyk. Navíc ještě tenhle sedan docela dobře vypadal. Není divu, konstruktéři se velmi inspirovali u tehdy nového Lexusu LS i luxusních Rolls-Royců a některých modelů Mazdy. Hlavním konkurentem byl Mercedes-Benz W126, který se v Evropě těšil velké popularitě. Nakonec ale ZIL zvenku trochu připomíná Cadillac Fleetwood z roku 1985. Plánovala se také výroba kabrioletu, kupé a kombíku. Trumfem měla být i bohatá výbava v pohodlném interiéru – rádio s kazetovým i CD přehrávačem a deseti reproduktory, elektricky ovládaná kožená sedadla (včetně zadních) i okna, palubní počítač, posilovač řízení a automatická klimatizace.
Samonosná moderní karoserie byla velmi moderní, některé jsou dokonce vyrobené ze sklolaminátu nebo karbonu, což u sovětské limuzíny nečekáte. Díky tomu se hmotnost 4102 dostala o polovinu níž, než vážil předchůdce. To pozitivně ovlivnilo spotřebu (ta klesla na 18 l/100 km) a zrychlení těžké limuzíny (na stovce za 10,5 sekundy). Maximální rychlost byla 200 km/h. Čtyři kotoučové brzdy dokázaly auto velmi rychle zastavit. Nechyběla ani pro ZIL tradiční zdvojená elektroinstalace se dvěma bateriemi, palivovými čerpadly a záložním zapalováním.
Nakonec se ale tenhle model do výroby nedostal. Lídr Sovětského svazu Michail Gorbačov totiž prototyp osobně vyzkoušel a nebyl s ním vůbec spokojen a to přesto, že sedan vznikal podle jeho požadavků. Traduje se, že výrobu zařízla hlavně jeho žena, která prý protestovala proti okázalé limuzíně, zatímco občané v zemi hladoví. Použití auta ve státním sektoru tedy zamítl a automobilka se do výroby vůbec nepustila, protože by pro podobné auto jen těžko hledala uplatnění v soukromém sektoru. Možná to ale bylo dobře, po rozpadu Sovětského svazu by totiž takové auto v souboji se západními limuzínami tradičních značek dost možná neuspělo.
