Nemilosrdný Dakar: Stačí jedna duna, a je po závodění

Dakar je nemilosrdný. Ve finále je jedno, jak dobře se na nejnáročnější maratonskou rallye připravíte, kolik toho natrénujete, jak naladíte techniku, kolik dílů nabalíte s sebou… V závodě dlouhém osm tisíc kilometrů stačí jedna jediná špatně najetá duna, trefený kámen nebo banální technická závada kvůli součástce v ceně korun a je prakticky po závodění.

Letos to na vlastní kůži zažil Aleš Loprais, kterého z průběžného čtvrtého místa sestřelilo poškozené řízení, Martin Prokop, jehož selhání jinak prověřené součástky v převodovce stálo umístění v první desítce, posádku Martina Šoltyse jeden nepodařený skok zdravotně vyřadil a smůla se nevyhnula ani posádce Martina Macíka. „Byla to hrozná rána. Všechno na autě, co nebylo přivařené k rámu, se posunulo o deset centimetrů,“ vzpomíná Martin Macík na osudový skok, jeden z mnoha v rychlé třetí etapě. „Auto mělo hned jiný zvuk a taky nám začal docházet vzduch v systému, věděli jsme, že je něco hodně špatně.“

Na vině byl povolený výfuk, spaliny z něj propalovaly hadičky se vzduchem a auto nemohlo jet dál. Jenže oprava uprostřed pouště v polních podmínkách nebyla vůbec jednoduchá: „Vymýšleli jsme různá řešení. Rozbili jsme bednu, kterou máme v autě, a z jejího víka jsme udělali ochranný plech. Ten jsme přidělali na výfuk. Pomáhal nám i Marťas Šoltys, který u nás zastavil a dal nám i všechny svoje náhradní díly.“ Jenže čas utíkal a s ním mizela i naděje na vysněné umístění na bedně…

„Upřímně, chvílemi jsem měl chuť zahodit nářadí do písku a na všechno se vykašlat. Stáli jsme tam hodinu, pak dvě a mně se hlavou honily myšlenky, že je teprve třetí etapa a závod je v háji,“ připomíná si neradostné chvíle Martin Macík. „Jenže jste uprostřed pouště a chcete se hlavně dostat do bivaku, takže jsme dělali všechno proto, abychom auto opravili a mohli pokračovat dál. Spát v poušti se nám fakt nechtělo.“

Po náročném dojezdu za tmy vyschlým řečištěm ale přeci jen převládla radost, že to zvládli a mohou bojovat dál. „Až pak další dny, kdy nám hned po odjezdu z bivaku umřelo turbo, přestože ještě před chvilkou bez problémů fungovalo, a museli jsme ho měnit… To bylo drsný, to už jsem fakt měl chuť se na všechno vykašlat,“ popisuje chvíle zmaru Martin Macík.

Vleklé problémy s motorem odstartovala právě ta osudná rána ze třetí etapy, a kromě výměny hadic, ventilů a mnoha dalších komponent, přinesla smrt ne jednomu, ale hned dvěma turbodmychadlům. „A víc jsme jich s sebou fakt neměli, protože běžně vydrží klidně celou sezónu. Takže jsme si museli ve volném dni půjčit od jednoho ze soupeřů, který dál nepokračoval. Šlo ale o starší specifikaci, proto museli mechanici za dva večery předělat celé turbo a svody a celou druhou půlku soutěže jsme jeli na 80 % výkonu.“

Druhá půlka Dakaru však přesto byla o poznání radostnější – nepřinesla už žádné závažné problémy, naopak se posádce podařilo jet rychle a získat několik velmi pěkných etapových umístění (druhý, třetí a čtvrtý nejrychlejší čas). Jako pravý závodník ale Martin Macík s rychlostí přesto nemohl být spokojený: „Jeli jsme, co nám auto dovolilo. Samozřejmě jsem chtěl jet rychleji, jenže to prostě nešlo, což mě dost frustrovalo, s tím jsem se však musel srovnat.“

„Měl jsem ale hroznou radost, jak se tým semknul a jak jsme bojovali o to, abychom dojeli co nejlépe. Chtěli jsme urvat ten nejlepší výsledek a dali jsme tomu všechno, takže to konečné sedmé místo je pro nás jako umístění na bedně – zvlášť když jsme v poslední etapě dojeli druzí a nadělili soupeři pět minut i přes to, jak mu tým umetal cestu a hnal ho dopředu,“ popisuje Martin Macík vytrvalý boj až do samotného cíle Dakaru.

Kromě placky za sedmé místo si ale tým odvezl spoustu cenných zkušeností: „Osvědčilo se nám fungování velkého týmu, prověřili jsme novou konstrukci Arnošta (druhého závodního speciálu, který řídil Martin Šoltys – pozn. red.) a pár novinek se naopak neosvědčilo, takže víme, na čem ještě zapracovat. Ale hlavním poznatkem je, že je důležité se z toho neposrat,“ s úsměvem potvrzuje letité rčení Martin Macík.

Když se vám totiž sejde tolik smůly naráz – technické problémy v poušti a vymýšlení provizorních oprav, vleklé problémy s motorem a nedostatkem výkonu nebo odstoupení týmové dvojky ze zdravotních důvodů – můžete si buď sednout v koutě a brečet, nebo zatnout zuby a bojovat dál. A ten první typ lidí na Dakaru nezávodí. „Žádný Dakar není lehký, žádný Dakar není takový, jaký si ho naplánujete, a žádný Dakar vám nic neodpustí – a je jen na vás, jak se k tomu postavíte.“

Na druhou stranu všechny tyhle komplikace přinesly také celou řadu skutečně nezapomenutelných zážitků – ať už to byly provizorní opravy tepelné izolace výfuku a noční dojezd řečištěm bez funkčních brzd, výměna turba na startu etapy, část etapy projetá „po čuchu“ kvůli nefunkčním roadbookům, různé aférky s dalšími závodníky nebo když kvůli rozbitému sklu málem zase tahali lyžařské brýle… to vše dělá z Dakaru neopakovatelný zážitek, na který budete ještě dlouho vzpomínat.

Dakarem ale letošní sezóna teprve začíná – posádka Martina Macíka patří k pionýrským účastníkům série World Rallyraid Championship (vedle dakaru zahrnuje další čtyři závody: Abu Dabi, Kazachstán, Andalusie, resp. Baja Aragon pro kamiony, a Rallye du Maroc), který má účastníkům dálkových rallye umožnit organizované měření sil po celou sezónu, nejen jednou za rok na Dakaru.

„Do toho vznikají v dílnách MM Technology další dva závodní kamiony. Jeden elektrifikovaný v rámci projektu 2030, druhý poctivý nafťák pro mě, který bude zase technicky někde jinde a postavený se zkušenostmi z letošního Dakaru, abychom byli ještě rychlejší a mohli na příštím Dakaru konkurovat kamazům,“ těší se Martin Macík. Tak hlavně aby si tentokrát zabalili na cestu ještě víc nezbytného závodnického štěstí…