Milionový Fiat 126 Bambino: Ital nedosáhl na úspěch pětistovky, v Polsku se stal ikonou

Nahradit legendární pětistovku bylo pro Fiat pořádnou výzvou. Podařilo se to v říjnu 1972, kdy automobilka na domácím turínském autosalonu uvedla novou verzi svého základního modelu. Pojmenovala jej prostě Fiat 126, ale tenhle sympatický prcek rychle získal přiléhavou přezdívku Bambino.

Postavili jej na podlahové plošině se stejným rozvorem jako u pětistovky a podělili se s dalšími zájemci, takže se o rok později objevil Polski Fiat 126P, jugoslávská Zastava 126 a rakouský Steyr Puch Fiat 126. Italskou verzi poznáte od polské podle bílých blinkrů. Na autě jsou typická dvanáctipalcová plná kola a pneumatiky 135/80.

Povedený design od Sergia Sartorelliho s hladkým čelem vypadá pořád skvěle a musím přiznat, že se mi tahle původní verze s chromovanými doplňky líbí. Plasty se objevily na autě až v roce 1984. Tvarově je i trochu podobný většímu Fiatu 127, zejména tou šikmou zadní částí. Konkrétní kousek z nabídky Veteránů na Truc je z druhého roku výroby – 1973. Tou dobou se ještě souběžně stále vyráběla stará pětistovka. Překvapuje mne, že hranatý prcek má velmi slušný součinitel aerodynamického odporu vzduchu, jen 0,47. A je neuvěřitelné, jak moc malý tento Fiat je.

Interiér je pouze čtyřmístný, ale sedí se mi tu lépe než v modernizované verzi BIS. Ovšem díky delší střeše nabídl lepší prostor pro hlavy cestujících vzadu než starší Fiat 500. Přesto uvnitř opravdu není moc místa a se spolujezdcem jste u sebe tak blízko, že si navzájem narušujete osobní bublinu. Ano, u nějaké hezké spolujezdkyně by to byla možná výhoda, ale zase pamatujte na to, že některé činnosti jsou v Bambinu fyzicky nemožné, například snaha vytvořit vlastní „bambino“. A to horko, jaké v autě je snad za každého počasí, to vám v letním dni také zrovna nepřidá.

Potěší ale měkčený potah palubky z materiálu připomínajícím koženkové polštářky. Na přístrojovce je jediný budík. Sedadla nejsou vůbec pohodlná a dost mne tlačí do lopatek, takže na delší cestu bych se s Bambinem asi nevydal. Dozadu se nastupuje těžce a nikdo dospělý by tam dlouhou trasu absolvovat nechtěl. Zavazadlový prostor pod krátkou přední kapotou moc věcí nepobere, navíc je v něm ještě rezerva, baterie a další výbava. Proto si většina majitelů pořizovala ještě zahrádky.

Koncepce je vše vzadu, jak se na malý Fiat sluší. Pod zadním víkem tedy najdete dvouválcový motor o objemu 594 cm3. Ovšem berte v potaz, že Fiátek váží jen 580 kilogramů, takže je lehoučký, a díky své koncepci má skvělou trakci. Proto ani skromný výkon 23 koní (17 kW) a točivý moment 39 Nm není na překážku. Přesto byl bezpečnější a prostornější než předchůdci a chlubil se dvouokruhovými brzdami a nádrží na 21 litrů. Z té palivo ubývá v průměru po pěti litrech na každých sto kilometrů jízdy. Zkušení majitelé ale dokážou jezdit i výrazně úsporněji, například za tři litry. Samozřejmě ale nemá žádné posilovače ani elektronické systémy.

K motoru je připojená čtyřstupňová převodovka se synchronizací všech stupňů vyjma prvního. Podvozek tvoří příčná ramena a půleliptické listové pero vpředu a vlečená ramena a vinuté pružiny vzadu. Světlá výška je u italské verze menší než u polské, protože naši severní sousedé měli silnice v mnohem horším stavu. Italský exemplář se zase podrobil nárazovému testu a dopadl přímo tragicky, když figurína prorazila hlavou čelní sklo. Pokud v něm jezdíte, nebourejte. Na dnešní poměry je prostě Fiat 126 až příliš malý.

Díky malým rozměrům a malému poloměru otáčení je Fiat neuvěřitelně obratný. Všude zatočí a vejde se do každého parkovacího místa. V zatáčkách se díky koncepci a nízkému těžišti dokáže na suchu dlouho chovat neutrálně. Jakmile ale zaprší, bude s autem sranda. Podvozek je tvrdší než u staršího Fiatu 500, takže se Bambino mnohem méně naklání. Dalo by se říct, že nadšenecký řidič bude při správné jízdě potěšen a bude o Fiatu 126 mluvit jako o hravém nebo opravdovém. Brzdy jsou na malé auto až překvapivě silné. Nevýhodou je výrazný hluk od motoru, i když někomu se prý řev dvouválce líbí.

V Itálii byla výroba ukončena v roce 1980, v polských Tychách až v roce 2000 a celkem se vyrobilo 4 673 655 aut (z toho 3,3 milionu právě v Polsku). Původně dvoudveřová karoserie byla u pozdější verze 126P BIS upravena na třídveřový hatchback. Za nástupce samotná automobilka považovala částečně Pandu z roku 1980 a definitivně pak model Cinquecento, po jehož uvedení v roce 1993 se Fiat 126 stáhl z nabídky italské automobilky. V Polsku ale ještě vydržel a získal tam ikonické postavení a kultovní status, protože pomohl celou zemi motorizovat. Polská verze se dokonce dožila až modelu Seicento a dodnes se za roztomilým Fiátkem leckdo otočí. Pořád je tohle auto sexy a má ten italský šmrnc.

Naopak v západní Evropě nikdy nedosáhl Fiat 126 takové popularity jako model 500, protože koncepce vše vzadu už byla na ústupu. Na další takové auto jsme pak na starém kontinentu čekali až do příchodu Smartu ForTwo. Díky tomu ale Fiaty 126 nejsou tak drahé, třeba tento vás vyjde jen na 120 tisíc korun.

Mezi časté problémy tohoto typu patří zejména olej prosakující z převodovky (všímejte si, zda řazení nejde moc ztuha) nebo závady elektroinstalace. Zlobí startéry a konektory, doporučuje se také mazání čepů na přední nápravě, aby nezatuhlo řízení. Některé kusy vynikají i spotřebou oleje, který dokáže z motoru mizet tempem litr na každých sto kilometrů. A bohužel je auto z dob, kdy italské vozy výrazně trápila koroze. Přesto se dá říct, že starý lidový Fiat 126 je možná „ideálním autem“ pro veteránistu-začátečníka (rozuměj pro masochistu). Technika je jednoduchá, díly levné a dostupné a hodně se s tím autem naučíte o předvídavém řízení i o technice.