Článek
Nemáte-li modelovou řadu britsko-německé automobilky Mini pořádně nakoukanou, mohl by vám facelift pro letošní rok snad i uniknout. Co se zevnějšku týče, přišlo Mini spíše s drobnými obměnami, přičemž nejzásadnější drobností jsou světla – potažmo plně LED osvětlení celého auta. Nové přední lampy s kruhy denního svícení vypadají parádně, zadní koncová světla s motivem britské lampy potom dokonale stylově. A ruku na srdce, o styl jde v případě Mini až na první místě.
Podstata celé modelové řady Cooper zůstala i po faceliftu nedotčená. Jde o hravé auto pro individualisty, disponující hromadou mile praštěných prvků zvenku i uvnitř. Pořád jsou tu letecké přepínače na středovém panelu i na stropě, okolí centrálního displeje hrající všemi barvami a také blikající britská vlajka na dekoru před spolujezdcem. Po Mini nikdo nechce, aby se tvářilo seriózně, nicméně jeho úloha, spočívající v rozdávání radosti, mu jde výborně.
Mini zkrátka bylo, je a bude vždycky tak trochu iracionální, a proto jsem měl velkou radost, že jsem v rámci prvních jízd s letošním modelem usedl rovnou do té nejvíc iracionální verze. Řeč je o sportovní variantě John Cooper Works (JCW), navíc ve verzi Cabrio s plátěnou stahovací střechou.
Mini Cooper JCW Cabrio
Prvním zásadním prvkem JCW je už jen samotné vzezření. Roztomilé Mini je pořád roztomilé, ale přitom vypadá, jako by to trochu přehnalo s posilovnou a steroidy. Vykulený výraz ze standardních verzí je tady doplněn drsňáckým předním nárazníkem s průduchy vzduchu, škvírou v kapotě, rudými linkami a samozřejmě i zadním nárazníkem s difuzorem a dvojicí centrálně umístěných koncovek.
Právě koncovky o sobě dávají hodně vědět, nebo ještě přesněji slyšet. Už první nastartování odhaluje, že přeplňovaný dvoulitr pod kapotou oddechuje skrz hodně benevolentní výfukové tlumiče, což se projeví zlostným zachrapláním. Při klidné jízdě mini hezky mručí, při rychlé jízdě sonorně řve, ovšem to nejlepší nastává teprve při odstavení plynu v otáčkách a při zapnutém sportovním režimu. Tehdy se totiž od zádi spustí nevídaná salva a JCW střílí z výfuku jako o život. Pro ucelenost akustického zážitku lze jedině doporučit stáhnutí plátěné střechy.
Jenže Mini v JCW specifikaci není pouze o pozlátku v podobě pěkného vzhledu a hřmotné zvukové kulisy. Tenhle Miník umí taky slušně potahat. Zmiňovaný dvoulitr podává výkon 231 koní, což je hodnota už z éry před faceliftem. Novinkou je tu ale sedmistupňový dvouspojkový automat, který posílá sílu motoru na přední kola a v nabídce nahrazuje starší šestistupňovou převodovku Tiptronic.
Zrychlení z nuly na sto zabere jen slabě přes šest sekund a také za touto hranicí je dynamika víc než dobrá. Snad jen ta výkonová špička by mohla být o něco výraznější. Motor mohutně zabere už v nízkých otáčkách, ale ve vysokých mu schází gradace a okolo šesti tisíc je čtyřválec lehce otupělý.
Dvouspojková převodovka každopádně bryskně sází jednu rychlost za druhou a celé auto působí tuhým a nesmlouvavě sportovním dojmem. Podvozek kopíruje každou nerovnost, ale v zatáčkách drží stopu s ocelovou jistotou a bez zbytečného naklánění karoserie. Do celého vzorce adekvátně zapadá také tuhé řízení se strmým převodem a pochopitelně i brzdy s ostrým nástupem a vehementním účinkem.
První dojmy z faceliftovaného Mini, konkrétně z nejsilnější varianty JCW si tedy odnáším veskrze pozitivní. Decentně praštěné auto zůstává stále stejně hravé, ale díky novým světlům a pár dílčím změnám se stává ještě o kousek hezčím a stylovějším. Uvnitř se potom najdou nové prvky výbavy a nové technologie, konkrétně třeba propojitelnost s mobilní aplikací nebo displej infotainmentu s navigací, jenž je možné ovládat i dotekem.
Po stránce pohonných ústrojích se ovšem změnila pouze dvouspojková sedmistupňová převodovka, plošně nahrazující starší automat klasické konstrukce. Jinak v nabídce motorů i nadále figurují benzínové a naftové tříválce o objemu 1,5 litru, popřípadě silnější dvoulitry u verzí S a JCW.
