Článek
Začínal jako učeň na hotelovce, pár let strávil v zahraničí a nakonec přišel zpět do Česka i s novými koncepty gastronomie. Do povědomí široké veřejnosti se Zdeněk Pohlreich dostal také díky pořadu Ano, šéfe!, kde mnohdy ostrými metodami pomáhal udělat z různých restauračních podniků příjemnější místo ke stravování.
Zdeněk Pohlreich je známý jako šéfkuchař, ale co jeho řidičská kariéra?
Ale jaká byla dosavadní řidičská kariéra populárního šéfkuchaře? Z jakého důvodu považuje svoji první pokutu za bizarní? Kde nastal ten zlomový moment, kdy se zamiloval do japonských vozů? A proč vidí v současné elektromobilitě spíše pokrytectví? To vše nám kulinářský mistr prozradil v rámci našeho rozhovoru.
Jaké bylo vaše první auto?
Úplně první auto, které jsem kdy v životě řídil, byla Škoda 1000 MB, rok výroby 1969, bylo to takové popojíždění. První vlastní auto byla Škoda 100.
Škoda 1000 MB byla prvním autem, které Zdeněk Pohlreich v životě řídil.
Vzpomenete si na svoji první pokutu? Za co byla?
To bylo super, dal mi ji bývalý spolužák ze školy, který měl životní cíl stát se policajtem. Dostal jsem ji od něj za sporné vjetí do křižovatky na oranžovou na Náměstí Jana Palacha, které bylo v té době Náměstím Krasnoarmějců. Bizár, že…
A co nějaký motoristický průšvih, nebo naopak legrační příhoda – ať už autem, či na motorce?
No, když se vám zavzdušní přívod benzinu v Letenském tunelu, směrem nahoru, tak, jako se to stalo mně s mojí škodovkou, to sranda nebyla, ale naštěstí mě vytáhli ven a vše jsme spravili.
Zdeněk na své první motoristické trable vzpomíná s úsměvem.
Stejná věc se mi pak stala na Nuselském mostě, to bylo také fajn. Nebo zamrzlá voda v benzinu po cestě na hory… Jinak jsem měl zatím celkem štěstí. Pár jemných bouraček bylo, ale nic zásadního.
Tři roky jste působil v Austrálii, jaká vozidla jste tam řídil?
Koupil jsem si Toyotu Corollu kupé za 1200 dolarů, chvíli s ní jezdil a pak mi sebrali techničák, protože motor, který žral dva litry oleje týdně, kouřil jak fabrika.
Corolla třetí generace zažehla v „šéfovi“ lásku k japonským autům.
Ale žádný problém (no worries, jak se říká v Austrálii), u party s názvem Rising Sun jsem si koupil zrepasovaný motor za 420 dolarů i s montáží a jelo se dál. To auto bylo nezničitelné. A tím začala moje láska k japonským vozům, která trvá dodnes. Auto jsem nakonec za 1200 dolarů znovu prodal.
Je nějaký vůz, který opravdu nemáte rád? Pokud ano, proč?
Nejsem žádný fanda současné exploze elektromobilů dotované z veřejných peněz. Dokonce to považuji za veliký omyl a pokrytectví.
A naopak, jaký automobil či motocykl milujete? Existuje takový?
Z aut to vždycky bude Lexus, motorku mám Harley-Davidson.
Z automobilových značek Zdeňka Pohlreicha dostal Lexus, motorku má od Harleye.
Měl jste možnost za svůj život vyzkoušet nějaké opravdu zajímavé vozy? Ať už extrémně rychlé sportovní modely, nebo třeba off-roady? Pamatuji na Lamborghini Gallardo v jednom z dílů Ano, šéfe!
Gallardo byl velký zážitek, ke kterému jsem přistupoval s velkým respektem, ale poznal jsem, že se dá řídit velice snadno. Pokud je zajímavé Camaro V8 6,2 l, tak to asi také. Porsche Targa byla rovněž zajímavá zkušenost.
Ve žlutém Lamborghini Gallardo se hlavní protagonista pořadu Ano, šéfe! podíval až do Českého Krumlova (Pizzerie Latrán).
K tomu silnější verze Toyoty Supra nebo nabušený Yaris. S oběma jsem dal mostecký okruh, kde mě provezl i Kuba Rejlek. Většinou bokem. Samozřejmě Lexus LC 500 V8 je naprostá bomba, stejně jako i ostatní sportovní modely této značky, které jsem měl možnost vyzkoušet. Off-roadovým jezděním jsem zcela nepolíben.
Co říkáte celkově na tuning aut? Baví vás úpravy, nebo preferujete spíše díla továrních inženýrů?
Já mám rád, když je auto hotové z továrny, ale pro tuning mám značné porozumění. Myslím, že bychom to tady nemuseli tak zběsile hlídat, je to prostě zábava jako každá jiná. Některé kousky jsou fakt nádherné.
Pro tuning aut má „šéf“ značné porozumění, některé kousky dokonce považuje za nádherné.
Sledujete automobilové novinky nějak aktivněji, ať už na internetu, nebo formou televizních/internetových pořadů?
Ono se toho moc rozumného teď v novinkách neděje, ale jakýs takýs přehled mám. Ze všeho nejvíc obdivuju německou cestu, kde se z aut na benzin v čase stanou auta na uhlí a výfuk se přesune do komína elektrárny (haha). Jako bonus zdevastovaná ekonomika, tomu se nedá nefandit.
Takže elektromobilům nefandíte?
Jak už jsem říkal, já to elektro pokrytectví hraničící s fanatismem nemám rád. Pokud si to na sebe vydělá samo, budiž, ale tlačit to všemožnými dotacemi a politikou do momentu, kdy si budeme muset přiznat, že tudy asi cesta nevede, stejně jako u biopaliv, jen kvůli zachování politické korektnosti, to mě fakt nebaví.
Smysluplnost vidí známý šéfkuchař ve vodíkovém a hybridním pohonu.
Krásně se o tom vyjádřil Filip Turek v podcastu Vlastní cestou – podepsal bych každé slovo, které tam zaznělo. Já si myslím, že budoucnost bude spíše ve vodíku. Už jsem se svezl vodíkovou Toyotou, přijde mi to daleko logičtější a použitelnější. Já jsem fanda hybridu. Myslím, že to je ta nejsprávnější cesta asi také proto, že ho sám používám.
Jaká auta či motorky momentálně vlastníte? Co stojí v garážích Zdeňka Pohlreicha?
Já jezdím Lexusem ES 300h a mám motorku Harley-Davidson Freewheeler. Garáže nemám, nedostal jsem stavební povolení. Žena má Toyotu C-HR a na práci na statku nezničitelnou Toyotu Hilux. A motorku má také.“
Harley-Davidson Freewheeler je vlastně tříkolka, kterou Zdeněk koupil v Brně.
Otázka na závěr. Máte v merku koupi nebo řízení nějakého vozu či motocyklu? Zkrátka něco, co vás jako motoristu láká?
Vlastně asi ani ne. Mám všechno, co potřebuju, a k tomu ještě něco navíc.
Láska nerezaví
Renomovaný šéfkuchař tedy nechodí v rámci svých názorů kolem horké kaše, což ostatně mohli už dříve poznat všichni, kteří sledovali Zdeňkovu mediální tvorbu, zejména televizní pořady.
Nejen radosti Zdeněk ve svém Lexusu řeší, jelikož mu vůz slouží také jako mobilní kancelář.
Volba na hybridní ES 300h pak ukazuje především touhu po komfortu namísto zdolávání každodenních sportovních zážitků, což je pochopitelné. Do toho nám Zdeněk Pohlreich prozradil, že automobil kvůli své práci zčásti využívá i jako mobilní kancelář.
I tady se potvrdilo, že stále platí pořekadlo „stará láska nerezaví“. V případě gastronomického mistra ji zažehla už na začátku devadesátých let Corolla kupé za 1200 dolarů a trvá dodnes.