Praotcové dnešních SUV – pováleční dříči a neúnavní taxikáři

Víceúčelové vozidlo Willys Jeep Station Wagon představila automobilka Willys–Overland už v roce 1946, tedy krátce po skončení druhé světové války. Modelová řada výrobce nabízela nejprve pohon pouze jedné nápravy, ale snadnou údržbu, královský prostor a sedm míst k sezení se šesti odnímatelnými sedačkami. Pravěký mix rodinného MPV a utilitárního vozu si získal masovou pozornost a v očích veřejnosti velkou popularitu. V tehdejších technických specifikacích se uváděla až 57% stoupavost a maximální rychlost necelých 100 kilometrů za hodinu, které auto údajně dosáhlo i na nezpevněných cestách.

Později se na trh dostala také varianta s pohonem 4 x 4 – ta slavila úspěchy jak v civilním, tak v armádním sektoru. Vývoj pohonných jednotek zaznamenal milník v roce 1954, kdy čtyřkolku poháněl řadový šestiválec s výkonem 115 koňských sil. V roce 1955 rozšířila automobilka nabídku o další karosářské provedení a v 60. letech nahradil dosluhující Willys Station Wagon model Jeep Wagoneer. Podívejte se z okna, jestli uvidíte projíždět Jeep Wrangler – pokud ano, natrefili jste na nejmladšího syna z rodu Willysů.

V roce 1935 představila automobilka Chevrolet křížence nákladního užitkového vozu a rodinného kombi. Jak název modelu Carryall Suburban (příměstský vůz na odvoz všeho) napovídá, šlo o auto s objemným nákladovým prostorem a osmi místy k sezení. Základem suburbanu byl podvozek náklaďáku, ocelová karoserie a zadní prodloužená nástavba vyrobená ze dřeva. Hlavním úkolem praktických přepravníků byla taxislužba – řidiči vyzvedávali zákazníky na nádraží, vozili je spolu s bagáží, kam bylo třeba, a pružně tak navazovali na železniční dopravu. Díky tomu se ujalo dodnes populární označení kombi, známé též jako SW – Station Wagon.

Srdcem rozměrných taxíků byl řadový šestiválec o objemu 3,4 litru s výkonem 79 koní a rozvodem OHV. Rozvor náprav byl 2 845 milimetrů a v příplatcích se objevovaly pneumatiky s bílými bočnicemi, rádio nebo topení. Ve své době auto stálo 685 amerických dolarů – v přepočtu asi 19 500 československých korun. Současný Chevrolet Suburban sice vypadá daleko moderněji, nicméně svůj účel plní pořád stejně – dáte do něj hromadu lidí a odvezete spoustu kufrů.

Věděli jste, že první Land Rover zkonstruovaný v roce 1947 měl sloužit jako víceúčelové auto pro zemědělce, farmáře a obyvatele žijící na venkově? Poválečná krize zasáhla i automobilku Rover, která na vzniklou situaci reagovala dočasným řešením – autem pro všeobecné průmyslové využití. První prototyp se narodil tak, že si vedoucí konstruktér Roveru Maurice Wilks koupil vyřazený vojenský Jeep Willys, a ten ho dovedl k myšlence výroby jednoduchého lidového auta.

Karoserii prototypu postaveného na podvozku Jeepu Willys vyrobili konstruktéři ze slitiny hliníku a magnézia, protože po válce byla ocel velmi nedostatkovým zbožím. Motor permanentně poháněl všechna čtyři kola, ovšem bez pomoci mezinápravového diferenciálu. Přední kola tak byla opatřena volnoběžnými náboji, díky nimž bylo možné připojení pohonu 4 x 4 až po přiřazení redukce. Důvod? Celkem prostý – jízda na pevném podkladu se zapojenou čtyřkolkou by bez středového diferenciálu mohla poškodit důležité komponenty vozu.

Svoji premiéru si Land Rover první série odbyl na autosalonu v Amsterdamu v roce 1948 a na základě pozdějšího prodejního úspěchu vznikly také další karosářské verze – například populární Station Wagon s dřevěnou nástavbou. Reinkarnovaný pokračovatel Land Rover Defender nové generace se zatím maskuje, ale veřejnosti se představí už brzy.

V roce 1940 dokončili sovětští inženýři testy čtyřmístného off-roadu s karoserií typu phaeton a pohonem všech kol – vznikl tak GAZ-64. Později auto prošlo modernizací, která zahrnovala prodloužení rozchodu kol, přepracované tlumiče, úpravy karoserie, zesílení rámu, instalaci přídavné 33litrové palivové nádrže pod sedadlo řidiče a další změny. Na bocích se nově objevily stupínky a vpředu kolmé čelní sklo, které mělo zamezit slunečním odleskům. Vylepšený model dostal označení GAZ-67. Prostý interiér nabídl pouze volant, řadicí páku, tachometr, palivoměr a nožní přepínač světel – Sověti zkrátka dbali na jednoduchost.

Pohonná jednotka s objemem 3,3 litru měla výkon 54 koní a uměla spalovat směs nízkooktanového benzinu a alkoholu, případně kerosinu. Agregát byl spárovaný se čtyřrychlostní manuální převodovkou a k jeho opravě nebo seřízení stačily jen tři základní klíče. Nejvyšší rychlost vozu byla asi 90 kilometrů za hodinu a spotřeba zhruba 13,5 litru na sto kilometrů.

Po druhé světové válce se auto objevilo v řadách vojska i ministerstva vnitra, ale také u lesníků, geologů, zemědělců, a dokonce při budování výzkumné stanice u severního pólu. Variabilní základ dal vzniknout ještě užitkovým verzím v podobě odklízeče sněhu nebo jeřábu. Stařičký „gazik“ sice dnes už jako nový nekoupíte, ale jeho nástupce, který nese pojmenování UAZ Hunter, ano.