Mercedes-Benz C180 (W202): Kouzlo pozvolné evoluce

A já se vám upřímně řečeno nedivím. Tehdy nová a populární trojka (E36) vypadala sportovně, odvážně a zcela jinak než to „hranaté“ auto z osmdesátek, které právě nahradila. Opel prodával aerodynamicky propracovanou Vectru a v jejich showroomu jste navíc mohli obdivovat nádherný klínovitý profil technicky příbuzných kupátek Calibra. Ford právě začal vyrábět Mondeo, které nebylo jen „ocucanou“ verzí Sierry, ale zbrusu nový a technicky vytříbený automobil. Audi končilo s oblíbenou a robustní osmdesátkou, kterou mělo nahradit auto zbrusu nových tvarů, a mnozí si na novou A4 raději počkali až do roku 1995.

Japonci měli agilně zatáčející Nissan Primera, případně technicky oslnivý Mitsubishi Galant 2.5 V6 s aktivním natáčením zadní nápravy a vyspělým pohonem všech kol. A Subaru Legacy tehdy vyhrávalo jednu rychlostní zkoušku za druhou s mladíkem Colinem McRae za volantem. Sláva Imprezy se teprve začala vařit v konstruktérské kuchyni značky Subaru.

Ke konci roku 1993 jste se mohli navíc spontánně zamilovat do tvarů Renaultu Laguna od designéra Patricka Le Quémenta. To byl na svou dobu odvážný vůz. S měkkým velurovým potahem sedadel nesmírně pohodlný a Laguna navíc stála o čtvrtinu méně než tento další hranatý mercedes, ve kterém právě sedím. Stálo za to si za něj připlácet, nemít výbavu „Japonců“, tvary „Francouze“ ani sportovní střih Bavoráku? Zůstat v ryze konzervativní zóně se ve skutečnosti možná i vyplácí.

Takřka všemi zmíněnými auty jsem v minulosti jezdil, a poslední dobou se dokonce sám sebe přistihuji, že po nich s nostalgickým okem tu a tam dívám. Nikdy by mě nenapadalo, že „obyčejné“ sedany či liftbacky střední třídy z půlky devadesátých let budou jednou automobily, ke kterým bych jakkoli znovu vzhlížel nebo je jednoduše řečeno považoval za jakousi nově se rodící klasiku. To pochopitelně nejsou, i když už mají v rodném listě čtvrt století staré datum. Mám je ale dobře načtené v paměti z dětských či teenagerských let, a člověk se tak zkrátka ohlédnutí do minulosti neubrání.

V současnosti i vnímám, jak těžké už dnes je, přes všechny ty evropské programy „šrotovného“ a jiné dotace pro podporu nákupu nových aut, vidět na silnici pěkné kousky. Tahle auta už téměř nepotkáte. Proto jsem si vcelku rozumně zachovalý Mercedes-Benz třídy C na týden vypůjčil z AAA Auto a postupně se přistihl, jak moc rád v něm vlastně jezdím. Kdyby snad býval byl v prvotřídním stavu, úplně bez koroze a dalších opotřebení, nejspíš bych to auto ani nevracel. Jenže to dříve spatříte padat z nebes létající talíř, než naleznete na trhu nádherně zachovalý Mercedes-Benz z devadesátých let, který nebude napadený korozí a celkově omšelý. I když pěkné kusy nakonec na trhu také jsou, ale málokdy za ně prodejce požaduje rozumnou cenu.

Už loni jsem si na veteránských výstavách v Německu všiml jednoho nového trendu. Sbírají se už i běžná auta z devadesátých let, klidně i ve všedních motorizacích a výbavách. Ještě před pár lety taková auta i v hezkém stavu šlo (typicky přes soukromý inzerát) pořídit za pár desítek tisíc. Když jsem však na poslední zimní Retro Classic v Norimberku viděl vínové BMW 320i (E36) z roku 1991, byť v perfektním stavu a malým nájezdem, za v přepočtu více než čtyři sta tisíc, zůstal jsem doslova v šoku.

Otázka zní, zda se jedná o „bublinu“, která splaskne, nebo o nový trend. A Mercedes-Benz (W202) je nyní na takovém pomyslném pomezí. Ani v perfektním stavu a s málo najetými kilometry žádných statisícových hodnot nedosahuje, přesto je dost dobře možné, že ho v budoucnu čeká nárůst zájmu. A to se prosím nebavíme o šestiválcích, neobvyklých a bohatých výbavách, či dokonce originálních kouscích od AMG. Tam už ceny vyšplhaly do vysokých sfér před nějakou dobou.

Konkrétní vínový Mercedes-Benz C180 s výbavou Classic a minimem příplatků je příkladem auta, které se v současnosti ještě nevyplatí renovovat. Pokud ho chcete, kupte si co nejlepší, který na trhu najdete. Hodně zanedbané a prorezlé kousky bohužel čeká smutný osud v lisu autovrakoviště, ač to píšu jen velmi nerad. Ceny karosářských oprav jsou vysoké a celková renovace by nedávala smysl. Naopak rozumně funkčním, zachovalým autům, která projdou stále ještě technickou kontrolou, těm rozhodně stojí za to prodloužit jejich život a udržovat je hezké, co nejdéle to půjde. Ve skutečnosti je model W202 i po čtvrt století výborný pracant a levné fortelné auto na denní ježdění.

Do charakteristiky jeho podvozku a způsobu, jak se vypořádá s běžnou českou záplatovanou silnicí, jsem se snad dokonce i zamiloval. Větší éčko je pro mě snad až moc velké a při řízení působí mírně těžkopádně, céčko je pro mě tak akorát. Mně se vždy nesmírně líbil předchůdce tohoto auta – Mercedes-Benz W201 190E. Jezdí zrovna tak příjemně jako W202. Přitom je menší, sedí se blíže k asfaltu a jako bonus má celkově atletičtější vzhled.

Zajímavé je, že téměř všechno výše zmíněné považovali tehdejší inženýři Mercedesu u W201 za slabiny, a nové auto tak navrhli ve všech směrech prostornější a výrazně lépe odhlučněné. A to vás právě i po letech nesmírně překvapí. Tiché, přesné a precizně odtlumené, takové je čtvrt století staré céčko. I zaklapnutí zámků centrálního zamykání provází tlumený, kultivovaný zvuk, žádné tvrdé cvaknutí.

I nejslabší motor není vyloženě lenoch. Jeho zvuk je v otáčkách příjemně jadrný a v těch nízkých a středních o něm není skoro vůbec slyšet. Točivý moment byl na svou dobu a objem válců 1,8 litru víc než slušný, ale přeci jen by to chtělo ideálně větší 2,2litrové provedení, které se svými 150 koníky umělo „baby Benzem“ zahýbat důstojněji. Spotřeba je u čtyřválcových benzinů o objemu od 1,8 do 2,2 litru v zásadě podobná, a to kolem osmi až devíti litrů, nic, co by v nějakém ohledu překvapilo.

Jak šel čas a Mercedes instaloval kompresorem přeplňované čtyřválce, dynamika céčka se změnila o poznání k lepšímu. Diesely už asi nikoho dnes zajímat nebudou. Zejména základní diesel o výkonu pětasedmdesáti koní byl motor, se kterým už bychom v dnešním provozu vážně asi jezdit nechtěli. Naopak řadový šestiválec 2,8 litru o výkonu necelých dvou set koní by byl tím pravým kořením. Jenže sehnat jej v hezkém stavu za skromnější cenovku je bohužel už dost problém.

Během týdne jsem s Mercedesem najezdil asi pět stovek kilometrů. Projel se v dusném parnu i za hustého deště, auto chladilo i odmlžovalo a já rozhodně neměl strach, že by mě snad někde chtělo nechat u krajnice ve štychu. I na pneumatikách, které by si zasloužily rozhodně už vyměnit, se nechovalo nevyzpytatelně. Dokonce se za mokra na výjezdu z několika zatáček dalo hrát s mírnou přetáčivostí. Volant má možná obrovský věnec, ale drží se příjemně, není tak nesmyslně tlustý jako u mnohých nových aut. Řidič velmi dobře pozná dopředu, co auto bude chtít dělat. Je naladěné jinak než bavoráky té doby, ale nelze říci, že hůř.

Uvnitř prakticky nic nepovrzávalo, a to přitom mělo konkrétní auto rozhodně to nejlepší už za sebou. Předchozí majitel se ovšem očividně o technický stav staral. Pohledem zespodu na podvozek auta bylo vidět, že mělo skoro nové tlumiče, pružiny a další díly nezbytné k tomu, aby tehdejší poměrně sofistikovaný podvozek s víceprvkovým závěsem vzadu a dvojitými lichoběžníky vpředu fungoval.

Veškerou radost ze starých aut hatí spolehlivě koroze. W202 je vyvinut přesně v onom období, kdy Mercedes-Benz měnil technologii lakování karoserií a přešel na (k životnímu prostředí šetrnější) vodou ředitelné laky. To, co fungovalo jako recept na dlouhověkost, se dramaticky proměnilo v jeden velký problém. Větší náchylnost ke korozi postihuje prakticky všechny mercedesy vyráběné od roku 1992 případně 1993. Nejvíc negativní reklamy firma nasbírala na „Masařce“, tedy éčku modelové řady W210 vyráběné od roku 1995.

Třída E začala už po několika zimách majitelům rezivět. A to bylo něco, na co zákazníci stuttgartské značky nebyli zvyklí. Menší třída C na tom byla podobně, a bohužel díky tomu už není jen tak jednoduché najít na trhu pěkné exempláře. Na konkrétním voze byla už koroze v minulosti opravována, ale je evidentní, že boj není zdaleka u konce. Postihuje klasicky růžky dveří, prahy vozu, kapsy za zadními podběhy, prostor zejména okolo držáku autobaterie a sžírá i přední blatníky a zadní víko kufru. Technika funguje až neuvěřitelně přesvědčivě a spolehlivě dál. Motor a převodovka typicky karoserii přežijí.

Přemýšlím, jak dnešní netradiční test ukončit, protože Mercedes-Benz z poloviny devadesátých let je pro mnohé možná jen ojetina za pár korun, do které už by se dnes obrazně řečeno štítili nasednout. Ale pro jiné, a já mezi takové lidi patřím, představuje hezké vzpomínky na drahá „západní“ auta, která jsme v našich domácnostech v oné době neměli, ale toužili po nich. Vždycky jsem si do auta sedal z radostí, úplně stejně jako před časem do bílé Sierry, oranžového Escorta či vínového Scorpia. Na každou jízdu jsem se těšil a měl z ní radost.

Zmiňované Fordy spíš ještě připomínaly osmdesátky. Tady jsme řádově o pár let blíž k současnosti. Ale to vůbec nevadí. Každodenní nasednutí do Mercedesu mi připomnělo, jak fortelně a pořádně se v téhle době auta vyráběla. A taky se znovu názorně ukázalo, že auta se nesmírně příjemně řídí i bez množství displejů nebo jízdních módu a asistentů. Staré mercedesy, i konkrétní vínové obyčejné céčko, si zaslouží žít dál a mít i štěstí na řidiče, který se s ním rád projede na výlet anebo mu bude další roky sloužit jako denní přepravník za pár korun. Když se nezanedbá údržba a povede bitva s korozí, vsadím se, že tenhle mercedes bude jezdit dál, klidně zase další čtvrtstoletí.