Bakeliťák slaví 66 let: Legendární Trabant byl příšerně mizerný i chytře inovativní

Trabant se zařadil k vlně jednoduchých a laciných aut, která měla postavit Evropu na kola. Narodil se 7. listopadu v roce 1957 ve Zwickau, tedy do východního Německa, které se stále vzpamatovávalo z hrůz války, zatímco bylo sužované západním embargem a komunistickým centrálně plánovaným hospodářstvím.

Nedostatek byl prakticky všeho, takže konstruktéři museli šetřit i experimentovat. Předchozí model P70 měl ještě dřevěnou kostru karoserie, ale ta toho samozřejmě moc nevydržela. U klasického Trabantu proto zkusili moderní plast – směs fenolové pryskyřice odfiltrované při destilaci hnědouhelného dehtu a odpadní bavlny ze Sovětského svazu, to vše slisované ve dvanácti vrstvách a navěšené na ocelový skelet samonosné karoserie.

Lehká, pevná a nerezavějící plastová karoserie (byť na velmi ochotně rezavějícím ocelovém podvozku) byla tehdy vpravdě novátorská, svou dobu předběhla také koncepce s motorem vpředu napříč, pohonem předních kol a čtyřstupňovou synchronizovanou převodovkou s řazením pod volantem.

Díky tomu, že Trabant vážil pouhých 600 kilo (plastová karoserie dokonce jen 30 kg!), stačil na jeho pohon skromný půllitrový dvoutaktní dvouválec s výkonem kolem 20 koní (vylepšená verze 601 dostala šestistovku se závratným výkonem 26 koní!). Tedy, stačil – maximální rychlosti 90 km/h šlo dosáhnout jen při jízdě z kopce a s větrem v zádech a zrychlení se měřilo ne na stopkách, ale kalendářem.

Rychlost však nebyla tím jediným, co Trabantu chybělo. Ve své jednoduchosti neměl zadní pár dveří (limuzína i kombi byly jen dvoudveřové, vedle nich vznikla i otevřená vojenská/užitková verze Kübel), v kabině chybělo prakticky všechno kromě volantu, sedaček a docela zbytečného rychloměru.

Místo schránky před spolujezdcem je přes celou šířku palubky otevřená polička na knížky, ostřikovač skla jste si museli napumpovat sami, zatmavení vnitřního zpětného zrcátka se provedlo jeho prostým otočením a benzin se měřil zastrčením plastové měrky přímo do nádrže (obvykle ne za jízdy) umístěné pod kapotou a hlavně přímo nad karburátorem, čímž odpadla nutnost instalace palivového čerpadla. A pak tu byla pověstná (ne)kvalita výroby, kterou dokonale vystihuje tohle video ze zlatého fondu internetu.

Všechna tato úsporná řešení umožnila pověsit na Trabant skutečně lidovou cenovku – v 60. letech stál v komunistickém Československu nějakých 27 tisíc, Škoda 1000 MB začínala na 45 tisících. Jenže průměrný plat byl tehdy směšných 1 500 Kč, takže i to nejdostupnější auto bylo dostupné jen pro ty nejšťastnější. I přesto na něj byl pořadník, ve kterém se čekalo klidně i víc než deset let.

Díky neutuchajícímu zájmu (ono nebylo moc co jiného kupovat) a nedostatku prostředků na vývoj nástupce vydržel Trabant ve výrobě nikoli jen do roku 1971, jak se původně plánovalo, ale neuvěřitelně až do roku 1991! Tehdy pád železné opony definitivně odhalil, o jak mizerné a zoufale zastaralé auto jde.

Dnes s Trabantem jezdí už jen praví fanoušci a ostatní vzpomínají s nostalgickou slzou. Což znamená, že ceny rychle rostou do nesmyslu – za horší kousek k renovaci dáte nějakých 30 tisíc a víc, udržované trabanty na 100 tisících teprve začínají. To však nemění nic na tom, že Trabant je automobilové utrpení. A přesto je svým zvrhlým způsobem zábava ho řídit, protože je naprosto nepodobný čemukoliv jinému na dnešních silnicích.

Až ho někdy potkáte, ukažte mu palec nahoru. Trochu z nostalgie a trochu jako odměnu jeho odvážnému řidiči, protože si to vážně zaslouží. Nic totiž nevystihuje povahu Trabantu lépe než tento vtip:

Hádá se takhle jeden Američan s Čechem, jestli je Trabant auto, nebo ne. Čech se naštve, sedne do traboše, zabouchne dveře, popojede dopředu, popojede dozadu, udělá pár koleček a pak se teprve rozjede. Amík říká:

„Dobře, už ti věřím, je to auto, jezdí to, ale co měly znamenat ty manévry na začátku?“

„Ale přibouchl jsem si do dveří pampelišku, nešla utrhnout, tak jsem ji musel ukroutit.“