Dacia Dokker 1.6 LPG: Užitná hodnota v praxi

Inspirací k dnešnímu testu byl jeden dobrý známý, který sháněl co nejjednodušší auto, které bude do budoucna sloužit pro zásobování malého hostince. A jak sám vtipkoval, potřebuje auto, se kterým dokáže paní hostinská přivézt ráno proviant a večer pro změnu rozvést domů i nějaké ty štamgasty, kterým ztěžkly příliš nohy. Situace vyžadovala všeuměla – dodávku i kombi v jednom.

Dacia Dokker byla v danou chvíli jasná volba. Vybral jsem tedy v AAA Auto na vyzkoušení vhodnou ojetinu. Tím autem byl pět sezon používaný modrý exemplář Dacie, který měl navíc příplatkově montované tovární LPG. Zcela netypicky měl opravdu základní výbavu bez žádných příplatků. Taková auta už se vážně na trhu nevidí. Nový Dokker v základní výbavě a motorem 1.6 o výkonu 61 kW stál v roce 2015 rovných 199 tisíc s DPH a příplatek za tovární LPG činil 21 tisíc korun. Většina zákazníků si do svých Dokkerů připlatilo za manuální klimatizaci, centrální zamykání, rádio a mnozí často i za elektrická okénka. Nic z této výbavy náš exemplář neměl.

Musím říct, že jsem už dlouhou dobu nezažil auto na běžné jezdění, kde bych zamačkával čudlík zámku spolujezdcových dveří, potom ještě oběhl auto s klíčem, každé dveře zvlášť zamkl, a nakonec vzal za kliky a kontroloval. Otvírat si okénka na kličku by mi ani nevadilo a bez klimatizace bych se asi také obešel, ale já jsem milovník automobilových veteránů, čili já se mezi běžnou a zhýčkanější motoristickou populaci jistě počítat nemůžu. Nemám na výbavu aut takřka žádné nároky. Každopádně jezdit týden v Dacii v takzvaném „holobytě“ bylo docela vtipné a svým způsobem pro mne snad i příjemnější než trávit týden s přetechnizovaným drahým autem, kde hromadu času strávím hledáním jednotlivých funkcí a možností jejich nastavení.

Dacia má tři pedály, kulatý volant a řadicí páku. Dokonce i posez je v Dokkeru po ergonomické stránce docela dobrý, ale nemožnost nastavení volantu znamená, že nebude vyhovovat všem postavám. Zrovna tak jsou i základní sedačky Dokkeru spíš horší a dlouhá celodenní cesta by asi nebyla pro naši páteř žádným balzámem. Na druhou stranu jsem příliš stížností na špatná sedadla v Dacii mezi jejími provozovateli nezaznamenal, zkrátka člověk by si zvykl, kdyby musel. Co mi vadilo je vyšší hlučnost při jízdě nad 120 km/h. Dacia, a zejména zde konkrétně ve spojení šestnáctistovky a krátké pětistupňové převodovky, není zrovna stavěna na delší dálniční přesuny, ale na příměstskou službu pro rodiny anebo drobné živnostníky.

Víte, cítil jsem k automobilům Dacia trošku despekt. Měl jsem za to, že zpracování těch vozů bude spíše mizerné a auta budou s přibývajícími kilometry rozvrzaná a za pár let leda zralá do šrotu. Ale realita je daleko lepší! Dokonce i Dacia Logan Pickup jednoho známého, který ji provozuje už léta ve své firmě, má stále velmi daleko ke svému poločasu rozpadu a s atmosférickou šestnáctistovkou jezdí a slouží až do roztrhání těla. A model Dokker, který je technicky výrazně spřízněný s Renaultem Kangoo, kterého jsem v dieselové variantě zkoušel ještě před Vánocemi, mi připadá jako výrazný skok kupředu. Auto se vyrábí v marocké továrně Renault/Dacia a výstupní kvalita je vzhledem k výsledné cenovce opravdu dobrá.

V konkrétní Dacii po pěti letech provozu prakticky nic výrazněji neskřípalo, nevrzalo, podvozek byl pevný a řazení nemělo vyběhanou kulisu. Auto víc než cokoli jiného připomíná různé starší modely Renault, které dobře znám. V interiéru poznávám dvojkové Clio a motor pochází ještě z dob první generace Mégane. Jenže ono to jako celek neznamená žádné špatné zprávy. Vše je konstruováno s ohledem na trvanlivost a nízkou cenu dílů, když přijde čas na jejich výměnu.

Motor řady K7M je z pohledu dnešních pohonných jednotek nesmírně jednoduchý a levný na údržbu, případně i na opravy. Poprvé se objevil ve verzi s jednou vačkovou hřídelí a dvěma ventily na válec v Renaultu Mégane v roce 1995. Měl výkon od 75 do 100 koní podle specifikace konkrétního auta, zde v konkrétní Dacii má 85 koní. Ocelový blok nemá vložené válce, ty tvoří jednolitý celek bloku, jinak je blok stále pozůstatkem slavné řady motorů Renault řady Cléon-Fonte. Hlava válců byla hliníková a rozvod obstarával ozubený řemen, který má svůj pravidelný interval výměny každých 80 tisíc kilometrů nebo 5 let. Interval se zdá možná krátký, ale cena náhradních dílů i práce je na Daciích nejpříznivější v daném segmentu.

Výměna rozvodů na tomhle motoru zabere čtyři normohodiny a rozvodovou sadu pořídíte v druhovýrobě kolem dvou tisíc korun. Výměna oleje se doporučuje obecně každý rok anebo 15 tisíc kilometrů, svíčky se mají měnit až po 60 tisících, ale dřívější výměnou jistě nic nezkazíte. Konkrétní auto mělo ještě v servisních záznamech pravidelné kontroly, čištění a výměny filtrů specifických pro systém vstřikování LPG, zde máte intervaly revizí pevně stanoveny a jejich provedení kontrolují i na STK. Obecně se dá říci, že na tuhle Dacii seženete jakékoli díly za opravdu velmi nízké ceny a v případě atmosférického čtyřválce 1,6 litru, který se bohužel už delší dobu jako nový nenabízí, skutečně žádného drahého strašáka v podobě servisních nákladů neobjevíte.

Karoserie dokonce i obstojně odolává korozi, a když jsem si konkrétní kus pečlivě prohlížel zespodu, nenalezl jsem vůbec žádné ohnisko, odkud by se koroze mohla rozšiřovat dál. V podstatě si zde vystačíme při koupi ojetiny s obecnou radou auto důkladně prohlédnout zespodu na dílenském zvedáku. U ojetiny bych asi hned před první společně strávenou zimou důkladně omyl podvozek od jakýchkoli nečistot nebo ještě nesmytých zbytků soli z té předchozí a nechal si podvozek odborně vyvoskovat případně použít nějaký z moderních antikorozních nátěrů. Dokker vám potom vydrží podstatně delší dobu. Tohle auto totiž za delší čas nezastaví drahý problém mechaniky, ale spíš koroze, kterou už se pak nebude vyplácet opravovat. Když nepodceníte prevenci, Dokker bude jezdit o to déle.

Dacia Dokker je možná obyčejná a v dálničních rychlostech na pětku přeci jen už hlučná. Chybějící šestka by se hodila, protože na pětku točí při 100 km/h prakticky rovné tři tisíce otáček. A chybí jí i výbava běžná v automobilech 21. století. Ale jedno prvenství se jí upřít nedá – skvělou hodnotu za peníze. Auto bylo nejen levné na pořízení jako nové, ale ještě si k tomu nebývale dobře drží hodnotu jako ojetina. Vezměme si, že prodejce chtěl za konkrétní automobil stále 159 tisíc korun a to mělo na hrbu již pět let služby, byť se silně podprůměrným kilometrovým proběhem. Nové muselo stát přibližně 220 tisíc korun. O tak nízké amortizaci by si jiná auta mohla snad nechat jen zdát. A podobně pomalu se bude její hodnota propadat i nadále. Dacii Dokker dnes v nějakém rozmezí 150–180 tisíc korun koupíte jako ojetinu a po další tříleté službě ji jistě ještě za dobrých 100 tisíc, možná i za víc, prodáte dál.

Pokud je váš cíl koupit levně a levně také provozovat, je Dacia Dokker konkrétně s továrně instalovaným LPG a jednoduchým čtyřválcem 1,6 litru úplně ideální volbou. Spotřeba paliva se pohybuje mezi sedmi a osmi litry benzinu a přepnutím na režim LPG se dynamika nijak nemění. LPG vyžaduje pravidelné roční prohlídky, ale pokud jezdíte hodně, víte, že také díky LPG hodně ušetříte a dodatečné náklady i nutnost hlídat servis LPG vybalancuje celkově nízká cena provozu. Získat prostorné a praktické auto levněji než s Dacií Dokker totiž snad ani nejde.