Carrozzeria Touring Superleggera: Kouzlo karosářského umění

Na kapotách karoserií pocházejících z Terrazzana, místa přímo na dohled od někdejší továrny Alfa Romeo, se vyjímají zdobené nápisy „Superleggera“. V češtině ono slovo znamená velmi lehký, a to byl přesně i cíl věhlasné karosárny, kterou založil v roce 1926 jistý pan Bianchi Anderloni s Vittoriem Ascarim, bratrem slavného italského automobilového závodníka. Stavěli odlehčené karoserie nejen pro závodní vozy, ale i velmi exkluzivní silné Fiaty a Alfy Romeo.

V době před druhou světovou válkou zažívaly zakázkové karosárny doslova žně, jelikož automobilky stavěly vozy rámových konstrukcí a majetní zákazníci chtěli vzhled svých vozů patřičně individualizovat. Nakonec i samotný Benito Mussolini daroval své lásce Claretě, tedy Claře Petacci, jednu úchvatnou Alfu Romeo 6C 2500 s karosérií od firmy Touring. Byla právě tím automobilem, kterým pár prchal ze země směrem do Švýcarska, který je nakonec prozradil a oba v něm byli zadrženi a později popraveni partyzány.

Lombardie a Piemont jsou kraje úrodných vinic, ale zejména srdcem celého italského strojírenského průmyslu. Zde stavěla auta Alfa Romeo, Lancia i Fiat. Alfa Romeo poblíž Milana, Lancia a Fiat v Turíně. A věhlasné karosárny se usídlily hned nedaleko. Úchvatná značka Zagato oslavila vloni své sté narozeniny a jméno Pininfarina zase spojují milovníci automobilové krásy se jménem Ferrari. Skvělých karosáren byla celá řada. Jenže firma Touring si jako jediná nechala patentovat zvláštní způsob konstrukce karoserií. Patent je z roku 1936 a je původně vývojem licenčního vynálezu Charlese Weymanna, který se používal v leteckých konstrukcích.

Ve firmě Touring postavili nejprve maketu, model karoserie v životní velikosti, která sloužila jako základní nástroj pro přípravu konstrukce. Jako kostra sloužila ocelová tenkostěnná trubka o malém průměru a ta se naohýbala a posvařovala kolem tvaru makety. Když byla základní ocelová trubková stavba hotova, přišel na řadu klempíř, který pracně obalil konstrukci tepaným hliníkovým plátem. Opět se používal letecký materiál, hliníková slitina, kterou využívaly v té době třeba i vzducholodě. Jmenovala se duralumin a obsahovala asi tři procenta hořčíku.

Na následujícím videu uvidíte způsob práce s technologií Superleggera na příkladu Alfy Romeo Disco Volante, zakázkové výroby z roku 2013.

Díky této pracné konstrukci, která čítá stovky hodin práce i s aktuálními technologiemi, se dal přesně vtisknout kýžený design celé karoserii, která byla zejména lehká. Ve třicátých letech dokonce již u Touringu využívali větrného tunelu na domodelování optimální aerodynamiky vozu. To byly jejich zásadní přednosti. Hlavní nevýhodou byla nutnost použití automobilu s vlastní rámovou konstrukcí, ke které se karoserie Superleggera připevnila, a také elektrolytická koroze na spojích mezi hliníkovým plátem a ocelovou trubkou. Renovační práce na automobilech s karoseriemi Superleggera jsou pochopitelně nesmírně pracné.

Alfu Romeo 6C 2500 Benita Musolliniho jsem již zmiňoval, ale daleko slavnější a dnes cennější jsou starší aerodynamické Alfy Romeo 8C 2900, které spolehlivě stáhnou veškerou pozornost na věhlasných veteránských soutěžích elegance. Na počest jedné z nich, závodní Alfy Romeo 8C 2900 LM, dnes firma Touring Superleggera staví patnáctikusovou sérii exkluzivních automobilů na bázi Ferrari 812 Superfast. Principy konstrukce jsou v zásadě podobné i u zmíněné Touring Superleggera Aero 3, jen ocelové trubky a hliník nahradil karbon a celkovým základem vozu je pečlivě „svlečený“ monokok Ferrari 812 Superfast, případně F12 Berlinetta s celým pohonným ústrojím a zavěšením náprav. Konstrukce finální karoserie je však opět čistě ruční práce. Proto se snad raději ani neptejte na cenu. Stejně vám žádné další už v Touringu nepostaví.

Daleko zajímavější jsou však ony originální kousky aerodynamických karoserií Alfa Romeo 8C 2900 by Touring. Nejznámější z nich je vůz série B na prodlouženém šasi s karoserií Spider. Byl postaven v roce 1939 a před čtyřmi lety byl zcela unikátně na prodej na aukci RM Sotheby’s v Monterey. Bylo to poprvé v tomto století, co se vůz tohoto typu vůbec k prodeji nabízel. A dražební kladívko tehdy odkleplo závratnou sumu necelých dvaceti milionů dolarů. Říká se, že tento černý otevřený vůz je italským ekvivalentem Bugatti Atlantique. Je to umění na kolech a pravděpodobně nejkrásnější vůz, jaký kdy kdo na světě vyrobil.

Motor pocházel čistě ze závodní historie Alfy Romeo, ještě z éry, kdy používal charakteristický odznáček černého vzpínajícího se koně na žlutém poli Enzo Ferrari u Alfy Romeo. Jeho konstruktérem nebyl nikdo jiný než Vittorio Jano, inženýr maďarského původu, který dokázal ve dvacátých i třicátých letech připravit pro Ferrariho Scuderii jedny z nejvýkonnějších motorů světa. Jedná se o řadový osmiválec s rozvodem 2xOHC a přeplňovaný kompresorem.

V sériové verzi pro Alfu Romeo 8C 2900 dával výkon 180 koní, což byla na lehké a poměrně malé sportovní auto fantastická hodnota. Kromě Bugatti, Mercedesu a amerického Duisenbergu jste si jako movití zákazníci nemohli ani vybrat cokoli jiného. A u Alfy Romeo byl bonus nižší hmotnosti a ryzejších jízdních zážitků. A to se konkrétní černý spider navíc ještě pyšní velmi pikantní historií. Trvalo dlouhá desetiletí, než se původní šasi setkalo s originální karoserií, která zůstala léta uschována až v daleké Argentině.

Příběhy meziválečných exkluzivních vozů bývají každý sám o sobě barvitý a se špetkou dobrodružství. V době před druhou světovou válkou skutečně Bianchi Anderloni a jeho karosárna Touring příliš jiných značek automobilů než Alfu Romeo nestavěli. Navrhli jednou závodní karoserii BMW 328 (1939) pro vytrvalostní závod Mille Miglia, ale to byla spíše výjimka.

Po válce se ekonomika sice jen pozvolna vracela zpět, ale o úžasné závodní a exkluzivní vozy nebyla příliš velká nouze. Technologie se díky válečnému průmyslu a rozvoji v letectví nesmírně rychle posunula kupředu. Touring získal zakázku od Enza Ferrari na model 166 Mille Miglia v provedení kupé (Berlinetta) i úžasnou otevřenou karoserii Barchetta. Hned na začátku padesátých let spolupracovali se španělským Pegasem na dnes nesmírně vzácném modelu Z-102. Pegaso bylo i díky aerodynamice a lehkosti karoserie Touring Superleggera držitelem světového rychlostního rekordu produkčních aut, alespoň do roku 1953, kdy jim rekord dokázal vyfouknout Jaguar s kreativně upraveným Jaguarem XK120 na rovném kusu dálnice u belgického městečka Jabbeke.

Když se řeknou padesátá léta, představíme si Elvise Presleyho, úžasné kostýmy muzikálu Pomáda a velké ploutve obrovských Cadillaců. V Itálii ale automobilová móda a elegance vypadala jinak a minimalističtěji. Na platformě zbrusu nového vozu Alfa Romeo 1900 s nezávislým zavěšením náprav a dvouvačkovým čtyřválcem s karburátory Solex karosáři stavěli úžasná auta. Původní design byl od Pinifariny, ale některé vozy právě karosoval Touring. Níže zobrazená vzácná verze kupé na krátkém rozvoru 2 500 mm (zvaná Corto) se už dnes vyskytuje jen ve třech přeživších exemplářích a prodala se před osmi lety na aukci v Monaku za čtvrt milionu dolarů. A věřme tomu, že dnešní hodnota bude ještě vyšší.

Na sklonku padesátých let firma Touring získala zajímavý kontrakt na výrobu karoserií typu Superleggera pro nově vznikající Aston Martin DB4 a tento charakteristický odznáček na boku kapoty Astonu bude provázet gentlemanská kupé až do současných dní. Nádherná silueta kontinentálního gétéčka ohromila poprvé v londýnském Earls Court v říjnu roku 1958. Lehká trubková karoserie potažena hliníkovými pláty se pak začala vyrábět jako vůbec první licenční „Superleggera“ přímo v Británii, v nové továrně Aston Martinu v Newport Pagnell. Následoval Aston Martin DB5, slavný to Bondův služební vůz, i DB6 z druhé poloviny šedesátých let.

To jsme již v době, kdy mateřská karosárna Touring Superleggera příliš vlastních zakázek neměla. Firma končila poměrně smutně v roce 1966 a požár, který zachvátil budovu karosárny během vyklízení, zničil skoro celý archiv s dokumentacemi. Bianchi Anderloni však za pomoci majitelů přeživších vozů pyšnících se odznáčky „Touring Superleggera“ část dokumentace dokázal posbírat zpět a archiv díla zůstává dodnes naštěstí opět z velké části dochovaný pro následující generace.

Přeci jen se našla ještě jedna poslední hvězda, která zazářila před předčasným skonem karosárny Touring. A tím je dítko Ferruccia Lamborghiniho, vůz, jenž měl neskromné poslání překonat dvanáct válců Enza Ferrari. Stylisticky čistý a štíhlý vůz se představil původně jako koncept „GTV“ s karoserií Sargiotto a vznikl pod vedením slavného Franca Scaglione, kterého si možná vybavujete v souvislosti s projektem Alfa Romeo B.A.T. Lamborghini 350GTV byl nádherný koncept, který původně zamítl Enzo Ferrari a Ferruccio Lamborghini mistrně využil pro stavbu své představy o nejlepším světovém voze třídy GT.

Produkční podobu si vzala na starost právě karosárna Touring a motor sestrojil slavný Giotto Bizzarrini. Motor byl postaven čistě jako závodní náčiní, měl kompresní poměr přes 11:1, oddělené mazání se suchou skříní a zvládal přes 10 000 otáček za minutu. Lamborghini ale potřeboval spolehlivý motor. A když Bizzarrini projekt opustil, Gian Paolo Dallara, Paolo Stanzani a testovací jezdec Bob Wallace dostali nelehký úkol motor zcivilizovat natolik, aby zvládl až 70 tisíc kilometrů mezi větší repasí jen s pravidelnými výměnami oleje, filtrů a svíček. Na dvanáctiválec o výkonu 280 koní to byla v té době velká výzva.

Produkce začala tím pádem až v květnu 1964 a v roce 1966 došlo postupně na vylepšený čtyřlitrový agregát, který Lamborghini dokonce v rámci velkého servisu mnohým zákazníkům s původními 350 GT na přání měnilo. Lamborghini 350 GT představuje ikonu své éry, bylo lehké, elegantní, a i když nikdy neposlalo svého rivala z Maranella ze slunce rovnou do stínu, bude dodnes platit za jedno z nejúchvatnějších uměleckých děl na kolech s odznáčkem Touring Superleggera. A neméně úžasný je i fakt, že jméno Touring Superleggera nezemřelo spolu se zlatými šedesátými lety, ale staví zakázková auta dál a bude se tím pádem pořád na co nového těšit.